Hlavní obsah

Příběhy úspěšných žen: Od 18 let organizuje dětské kroužky

Foto: Mona Martinů

Marie Růžičková si firmu založila v osmnácti letech

Je pořád usměvavá, ale umí si získat respekt. Je podnikatelkou, partnerkou a matkou, vše v podstatě na plný úvazek. Nesnese nudu a pocit, že je na někom závislá. I proto si Marie Růžičková (30) ve svých osmnácti letech založila společnost Kroužky, která zajišťuje mimoškolní zájmovou činnost pro tisíce dětí. Povídání s Marií je prvním ze série rozhovorů s nejzajímavějšími ženami Česka, se kterými se budete na stránkách ProŽeny.cz pravidelně setkávat.

Článek

„V podstatě ano. První rok, co jsem byla v Praze, jsem si jako vychovatelka a pak také jako učitelka vydělala něco přes šest tisíc, ale nájem na garsonku mě stál zhruba pět tisíc. Takže jsem si tak různě přivydělávala, fotila nějaké reklamy a na škole, kde jsem učila, jsem dětem dávala soukromé lekce flétny, vedla jsem taneční kroužek a kroužek divadla a dramatiky. A napadlo mě, že by o podobné kroužky mohli mít zájem i rodiče na jiných školách.“

To tu před tím žádné kroužky pro děti nebyly?

„Samozřejmě nějaké kroužky na každé škole fungovaly, zadarmo je učily místní paní učitelky, a podle toho to také vypadalo. Fungovalo to tím stylem, že dnes se paní učitelce nechce, nebo dnes jde ke kadeřníkovi, tak kroužek jednoduše odpadne. Rodiče se to vůbec nedozvěděli nebo jim to nevadilo, protože to přece bylo zadarmo. Nemělo to vůbec profesionální rovinu, v tom jsem já byla nová.“

Foto: Mona Martinů

Areálem Kroužky na Vltavě je Marie nadšená, i proto do něj investovala rodinné úspory

A hned se to podařilo. Žádné těžké rozjezdy, žádný boj o přežití?

„Byla spousta věcí, které jsem si musela vyšlapat metodou pokusu a omylu. Takhle mě třeba nemile překvapili neplatiči, protože jsem se věnovala spoustě jiným věcem. Rozdala jsem složenky, věděla jsem, že mi má na provoz na účet přijít třeba půl milionu, a tím to pro mě byla hotová věc. Jenže najednou jsem na účtu měla dvě stě tisíc, přitom jsem jen na platy potřebovala tři sta tisíc. Takže jsem se poučila a naučila se pevný systém kontroly. A takových věcí byla samozřejmě celá řada.“

Vy jste si ale prošla i takovou menší krizí, kdy jste musela o firmu tak trochu zabojovat, že?

„Spíš než krize to bylo takové velké ponaučení, které mě nakoplo. Bylo to tak před šesti lety, kdy jsem dva roky zaměstnávala sekretářku. Měla jsem ji ráda, spoléhala jsem na ni, důvěřovala jsem jí, a moje chyba byla to, že jsem ji pouštěla i tam, kam jsem neměla, tedy třeba do financí a podobně. Na konci druhého školního roku mi oznámila, že ze zdravotních důvodů musí skončit. Po letních prázdninách jsem ale zjistila, že si založila vlastní agenturu na pořádání kroužků, přičemž mi ukradla veškeré know-how. Okopírovala moje smlouvy, moji metodiku, moje všechno, jen tomu dala hlavičku své agentury.“

Foto: Mona Martinů

Marie má kancelář v podstatě všude, třeba i v altánku

Co jste udělala? Soudila jste se s ní?

„Já si tím nechtěla ubírat energii, kterou jsem místo toho investovala do Kroužků. Byla jsem děsivě vytočená, ale zároveň mě to totálně probralo. Byla jsem v takové fázi, kdy mi bylo 24 let, měla jsem slušně rozjetou firmu, solidní příjem, dařilo se mi a všechno bylo fajn, takže jsem ani necítila nějakou potřebu posouvat se dál. Najednou jsem ale dostala ránu. Řekla jsem si, že se tady přece nebudu předhánět s někým o to, kdo je lepší, že prostě budu nejlepší. Rozšířila jsem nabídku kroužků, začala se mnohem víc věnovat propagaci a zájem lidí poskočil třeba dvojnásobně.“

To vše se odehrávalo v době, kdy jste byla svobodná a bezdětná. Před čtyřmi lety se vám ale narodila holčička, dnes máte navíc ještě dvouletého chlapečka. Jak lze řídit firmu s malým miminkem?

„Naštěstí v době, kdy jsem porodila, jsem už měla zapracované dvě manažerky, takže asi půl roku jsem byla s Eliškou doma a do práce jsem dojížděla třeba jen jednou za čtrnáct dní, později pak jednou týdně. Eliška byla vždycky se mnou, buď spinkala, nebo byla přisátá u mého prsu. Po šesti měsících ale začal nový školní rok, což je pro nás nejvíc práce, a já začala normálně naplno pracovat.“

Foto: Mona Martinů

Marie s maskotem Kroužků na Vltavě, kterého děti milují

A kdo se staral o Elišku?

„Tehdy už jsme bydleli v domě, kde s námi žije babička, partnerova maminka. Takže Eliška byla s babičkou a já chodila do práce s odsávačkou – odpoledne jsem se vrátila domů nejen já, ale také zásoba mléka na další den. Vždycky mi na tom bylo milé to, že když je s Eliškou, a teď už i s naším dvouletým Marečkem babička, tak je to pořád ta rodinná láska, ten spřízněný člověk, na kterého děti budou vzpomínat celý život.“

Přesto, nebylo vám někdy líto, že třeba přijdete o nějaké zásadní okamžiky v životě vašich dětí? Třeba o první slovo, první krok a podobně?

„K tomu samozřejmě došlo. První zub našla babička, první hovínko v nočníku taky babička. Ale fungovalo to tak, že mi hned volala a probíhalo takové to souznění na dálku. Ale samozřejmě mi to bylo trochu líto. A je mi to občas líto dodnes. Když odjíždím do práce a děti výjimečně neřvou a jsou roztomilé, tak se nad nimi dojímám a zaslzí mi oči. Ale pak se dostanu do pracovního procesu a jsem ráda, že mám obojí. Děti i práci, která mě baví.“

Foto: Mona Martinů

Marie řídí firmu a plánuje třetí dítě

Mluvíme tady o babičce, tedy o vaší tchyni. Ale vy nejste vdaná, vy jste s otcem svých dětí uzavřela registrované partnerství, které je určeno pro gaye či lesbičky. Proč, když ten obřad vypadal v podstatě jako svatba?

„Ani jeden z nás institut manželství nijak zvlášť neuznáváme, myslíme si, že je to přežitek. Nicméně já jsem romanticky založená holka, tak jsem chtěla mít ty krásné bílé šaty, dostala jsem krásný prstýnek, přišla tam spousta našich skvělých kamarádů a jeden z nich nás oddával a pronesl řeč, která byla skutečně pro nás a o nás, o našem životě, o tom, co jsme prožili a podobně. Já prostě necítím potřebu někde na matrice panu starostovi nebo nějakým úřednicím říkat ,hele, my se do sebe před lety zamilovali, a teď potřebujeme, abyste nám tady podepsali, že k sobě patříme´.“

Dlouho to fungovalo tak, že vy jste měla svou společnost Kroužky a váš partner Marek zase svou práci. Pak jste si ale pod křídla přibrala i areál Kroužky na Vltavě a váš partner se rozhodl vám pomáhat. Je teď vlastně vaším zaměstnancem. Nedělá vám to paseku v soukromém životě?

„Marek je vyrovnaná osobnost, takže vůbec netrpí tím, že bych já byla jeho nadřízená. Já si myslím, že jsem také vyrovnaná osobnost, takže nemám absolutně potřebu mu to nějak dávat najevo. Naopak jsem mu velmi vděčná, že kvůli mé práci přerušil svou kariéru. Já se na něj mohu plně spolehnout, mohu mu důvěřovat, vím, že mě může plně zastoupit. On zas respektuje, že si to chci dělat po svém a s velkými rozhodnutími vždy čeká na mě, ale doma zase nosí kalhoty on. Spíš je problém v tom, že vlastně pořád mluvíme o práci. Že jdeme na procházku se psy a celou dobu probíráme, co a jak je potřeba udělat a podobně. Pak si leckdy musíme říct, stop, nejsme v práci, jsme doma, a už tu tři hodiny probíhá jedna velká porada.“

Foto: Mona Martinů

V Kroužcích na Vltavě je řada dětských koutků, na které je Marie právem pyšná

Kroužky na Vltavě, což je obří hřiště s restaurací a několika dětskými koutky, jsou ale poměrně velké sousto. Jak jste to zvládla, kde jste brala čas a sílu?

„Já do toho šla s nadšením, protože mě uchvátil ten krásný areál, nádherné místo, možnost zábavy pro ty nejmenší děti i pro ty starší a zároveň i pro rodiče. V podstatě je to místo, které já sama postrádala, když jsem chtěla někam vyrazit se svými dětmi. Bylo naprosto neuvěřitelné, že ačkoli jsem fungovala na dvě stě procent, vůbec mi v prvních měsících nechyběla energie. Všechno se chystalo na otvíračku, já do toho investovala veškeré rodinné úspory v řádu několika milionů korun, a byla jsem šťastná. Pak po otevření mě ale mrzely některé reakce maminek, od kterých jsem čekala podobné nadšení, které jsem prožívala já.“

Co tím přesně myslíte? Někdo si stěžoval?

„To ne, spíš lidé neviděli, kolik je za tím práce, a jak všechno něco stojí, ať už peníze nebo jen lidskou energii. Třeba se mi stalo, že ačkoli je tady krásné a obrovské hřiště s prvky, které jinde nejsou, maminkám vadilo, že tu není pískoviště. Tak jsem z vlastních peněz jedno koupila. Věděla jsem, že se mi ty peníze nikdy nevrátí, protože hřiště je zdarma, ale reagovala jsem na přání maminek. Výsledkem byla ovšem kritika, že to pískoviště je moc malé.“

Dovedete si představit, že byste neměla společnost Kroužky ani areál Kroužky na Vltavě, jednoduše byste byla jen maminka na klasické dovolené?

„Já to nikdy nezažila, takže vlastně nevím, jak odpovědět. Fakt je, že když někdy vidím ty spokojené maminky, které si tu hrají s dětmi, tak jim trochu závidím. Ale nevím, zda bych vydržela nepracovat. Spíš si myslím, že první měsíc bych si fakt odpočinula, že bych třeba odpoledne, když děti spí, šla taky spát, ale pak už bych se asi nudila. Ale třeba se třetím dítětem, které bych chtěla, to zkusím. Vím, že to bude moje poslední dítě, tak bych si ho chtěla hodně užít. Snad budu mít veškeré mechanismy nastavené tak, že bude stačit, když budu na vše jen dohlížet.“

Vizáž: Veronika Havlíčková (SURFACE, profesionální škola vizážistů)

ynezorPumanzeSaNyknalC