Článek
Jsem mladá a myslím, že i pohledná dívka – je mi nyní 25 let. Když mi bylo 15 let, bydlela jsem u rodičů a už asi od svých 13 let jsem pořád někde běhala po venku s kamarády a kamarádkami, kouřila jsem, pila a i na nějaké ty měkké drogy došlo. Kamarádky v mých letech měly přítele a já jim to strašně záviděla. O kluky jsem nikdy neměla nouzi, mohla jsem mít „každého", na koho jsem si ukázala, ale čekala jsem, kdy přijde ten pravý.
Stejně jako každá mladá holka jsem toužila po objetí a lásce, ale pořád to nepřicházelo... Až jednoho dne jsem šla na kamarádovy narozeniny a potkala tam jednoho kluka. Říkala jsem si: „Kdo to je?" Byl to kluk, který se k nám přistěhoval se svojí přítelkyní, se kterou byl už 7 let a zrovna čekali dítě. Tak jsem se s oběma začala vídat, k ní jsem chodila na kafe a staly se z nás dobré kamarádky.
Ale jeho jsem až nebezpečně náhodně začala potkávat pořád a všude, byly to neuvěřitelné náhody a já se do něj zamilovala. A tak nějak jeden večer – v den, kdy ona byla v porodnici a rodila jejich dítě, se to stalo. Vyspali jsme se spolu a nebojím se to přiznat – bylo to krásné!
Byla jsem tak zamilovaná, že jsem nevěděla co dělat, ale nejhorší na tom bylo to, že ona byla moje kamarádka, která mě brala za nejlepší přítelkyni. A já jsem za ní ten druhý den po tom, co se to stalo, musela jít do nemocnice a podívat se jí do očí a dělat, jako že se vůbec nic nestalo! Bylo to šílené.
Takhle jsem to hrála asi půl roku, on mě také velice miloval, vím to. A já jeho neskutečně. Vždy, když jsme byli spolu, bylo to, jako by se zastavil čas.
Možná si řeknete, jak jsem to mohla dělat, že jsem mrcha, ale bylo to prostě silnější než já. A pak k tomu došlo, po půl roce se to ona dozvěděla. Byla jsem bezmocná, nevěděla jsem jak dál a to mi bylo teprve 16 let! Ale stalo se to, co jsem nevěděla, jestli vůbec chci. Ji opustil a byl se mnou. Bylo to nádherné, v našem vztahu byla obrovská vášeň, kouzlo, láska, to si nedokážete představit. Takhle šťastně jsme spolu žili asi 2 roky, syna si brával na víkendy a všichni naši přátelé nás nenáviděli nebo spíš hlavně mě, že jsem rozvrátila rodinu. Ale nám to bylo jedno, hlavně že jsme byli spolu...
Čas nejde vrátit, musí se jít dálFoto: Thinkstock
... jen ale do chvíle, kdy jednoho dne můj přítel na cestě do práce vjel pod kola náklaďáku, strašně těžce se mi to píše, ale čas to trochu napravil... Byla to veliká rána a dnes už se k tomu ani moc nevracím, ale asi rok jsem nežila, jako by nic pro mě neexistovalo. Nejedla jsem a strašně jsem zhubla, ani do školy jsem nechodila a na všechno kašlala, bylo to strašné období, které se na mně dost podepsalo. Kdo to nezažil, neví, o čem mluvím.
Teď jsem ale opět šťastná. Poznala jsem člověka, který je mu dost povahově podobný, je o 13 let starší a je to ten nejlepší muž na světě. Ale samozřejmě ten první ve mně zůstane navěky, čas nejde vrátit a já si říkám, že to tak asi mělo být, že vše v životě je osud toho člověka, a s tím osudem se musí poprat. S takovou věcí se nikdy nevyrovnáte, ale můžete se s tím naučit žít a já se to naučila díky příteli, kterého velice miluji...
Jinak s jeho bývalou přítelkyní jsem se po jeho smrti udobřila a vše jsem jí řekla – jak to bylo, protože jsem s sebou nesla celé ty roky veliký kámen, který mi nedal spát. Bylo to svědomí. Ona mi odpustila, jejich syn je mu velice podobný a já ho miluji jako jeho a on mě také. Máme krásný vztah a občas si ho beru i na víkendy, je to úžasné dítě. Já ovšem žiji už šťastně dál a vzpomínám jen na to dobré.
