Náš chlap: Proč (ne)potřebujeme ženy

Kamarád Mojmír je v horké fázi seznamování. Horká fáze znamená, že se po dvanácti letech poměrně monogamního života rozhodl po rozvodu naráz dohnat vše, co mu bylo odepřeno. Má to jen jeden háček. Narozdíl ode mne, který sní všechno a který jídlo považuje za pouhé palivo (a který koneckonců umí vařit sám), má Mojmír zafixováno, že žena by měla vaření ovládat. Hm, asi se měl Mojmír narodit před sto lety. Požadovat základní sadu kuchařských dovedností po manželce? Snad ještě. Ale on, bláhovec, učí vařit i své milenky!

„Víš, co mi řekla? Jestli bych ji nenaučil guláš. Že prý to od ní manžel doma požaduje a ona to neumí. Tak se jala mi obětavě pomáhat a počínala si při krájení cibule tak ojedinělým způsobem, že jsme jeli na šití. Vrátil jsem ji šupem maželovi hned ze špitálu nejen nepoučenou, ale i nepoužitelnou, protože si přeřízla šlachu na ukazováku a dostala sádru.“

Snažil jsem se Mojmírovi vysvětlit, že milenky snad nejsou na krájení cibule, Mojmír nesouhlasil: „Každá milenka je potenciální manželka. A když ne, tak je mi líto toho chlapa, co má doma,“ pravil téměř filantropicky. „Honzo, mě nenaštve ženská, která neumí zacouvat do garáže, mě naštve, když ta ženská nemá ve třiceti alespoň matnou představu o tom, jak se dělá guláš! A pak se přivede do invalidity při krájení cibule! Já nechci žít v permanentní hrůze, co se přihodí, až se taková šikulka rozhodne ostříhat dítěti nehty!“

Příliš nepomohlo ani to, když jsem Mojmírovi oponoval, že to dítě zřejmě nebude jeho. „Stejně je mi ho líto! A takový jsou dneska všechny! Zlatá Milena!“ vzpomněl si dokonce na svoji bývalou ženu.

A tak jsem si uvědomil, jak jsem vlastně rád, že se takovými věcmi nemusím zabývat. Že je mi jedno, jestli mým přítelkyním vařím já, nebo ony mně. Že si obojí užívám, ať už v tom, nebo opačném gardu. Sám jsem žil se vzornou hospodyňkou, a přesto to nedopadlo dobře. Samozřejmě mne nepotěší pohled na ženu, která neumí nakrájet cibuli, nebo bere do ruky hadr na podlahu jak chcíplého potkana s hrůzou v očích, aby si náhodou nezlomila nehet, případně nevysušila pleť. V pohodě jsem při těchto příležitostech zřejmě jen proto, že se na ženy už nedívám jako na budoucí matky svých dětí, že mé děti žijí v bezpečí s tou hospodyňkou, a na mně zase tolik nezáleží. Vaření, praní a úklid celého svého minibytu zvládnu za dvě hodiny. Nepotřebuji další hospodyňku. Ať si třeba čte Dostojevského a já s radostí vyperu a uvařím, budu-li za to jinak (sladce) odměněn.

Přiznám se, že je mi ale dost líto svých vrstevníků, kteří se o sebe postarat neumějí. Kteří připálí i čaj. A že je jich ještě dost. Nemohou za to. Byli tak vychováni maminkami a předchozími manželkami v duchu tradičního patriarchálního uspořádání rodiny, kdy se muž stará o obživu a žena o domácnost, manžela a děti. Tihle chlapi mi pláčou na rameni, že dnes nejsou schopni najít normální ženskou, která by byla v domácnosti alespoň průměrně funkční. Chlapi, kteří by se třeba i rádi ještě stali otci, ale nedokáží si představit, jak by jejich nová, mladší přítelkyně dokázala postarat o dítě. „Co by to dítě jedlo?“ ptají se zoufale.

Jak vidíte, nejsem ani mužským rozmazlencem, ani žalobcem. Pokud bych se však měl ujmout role advokáta méně samostatných mužů, musel bych konstatovat toto: Ač by se mohl leckdo domnívat, že v rámci emancipace budete vy ženy nabývat mužských dovedností a vytvářet na nás konkurenční tlak, uchopily jste to za druhý konec a hromadně pozbýváte dovedností ženských. A pak se divíte, že když se chceme my samostatní slušně najíst, nepustíme vás k plotně. A nesamostatní? Ti si vás rádi vezmou občas na noc, ale na nedělní svíčkovou si dojdou k mamince (a někdy i k té bývalce) a do ženění a plození dětí se tedy nikterak extra nehrnou! A vy jim to ještě vyčítáte!

Prochází láska žaludkem? Myslím tím mužským! Nebo tomu vašemu stačí jiná kouzla? Kdo u vás doma vaří? Nechte nás nakouknout do své kuchyně v diskusi!