Článek
Zvracení, průjem, úbytek na váze a velká ztráta tekutin. To byly ty hlavní důvody, proč se lékaři rozhodli nechat naši dcerku hospitalizovat. A rovnou ji také napojit na kapačky. Já jsem zpočátku měla za úkol dohlížet na to, aby si Anička hadičky z ruky nevytáhla. Pravda, o to se ani nepokoušela, spíš byla rozhodnutá je překousávat. Takže první dva dny vlastně ani žádný čas na jídlo nebyl. Nejdřív jsem měla hlad, pak už jsem si zvykla. Snažila jsem se pít alespoň dostatek tekutin a manžel mě zásoboval power nápoji bez cukru (14 kJ/ 100ml). Ovšem výživa nulová. Po několika předchozích bezesných a dcerkou prokřičených nocí jsem se už začala cítit opravdu unavená.
Jídlo za trest
V sobotu ráno - po dvou dnech hladovění - jsem už byla definitivně rozhodnutá začít jíst. Energii potřebuji a hladovění tělu moc dobře nedělá (tedy pokud si je nenaordinujete třeba jednou za měsíc jako očistnou kúru). Zvládla jsem jeden rohlík a jeden plátek chleba s medem. Měla jsem chuť i na máslo, ale z light margarínu mi naskakovaly pupínky, jen jsem ho viděla. Oběd pak nebyl o moc lepší. Hutná moučná polévka s houbami. Nadzvedla jsem poklop, vložila do hrnečku lžíci, uviděla, jak se ona polévkovitá hmota táhne, lehce jsem ochutnala (a chuť byla horší než podívaná) a poklop znovu uzavřela. Naštěstí tu byl ještě jeden chod. Naštěstí? Omáčka UHO (jistě znáte ze školních jídelen - univerzální hnědá omáčka) a k tomu asi čtyři rozmačkané brambory. Byla jsem schopná pozřít pouze ty brambory. A to ještě jen ty suché, které se nedotýkaly oné omáčky. Co se pak týče večeře, byla jsem hodně natěšená, na talíři jsem totiž uviděla rýžovou kaši s čokoládou. Na pohled pěkné. To bylo vše. Naprosto hladová a vyčerpaná jsem volala manželovi. O hodinu později stál ve dveřích s krůtím sendvičem s kari omáčkou (slyšíte, jak to krásně zní...?) a čokoládovými sušenkami. Ani nevím, jak rychle to do mě zapadlo. Jen vím, že mě celý večer bolelo břicho a říkala jsem si, že tohle už nikdy!
Včera jsme konečně odjely domů!Foto: archiv autorky
Ach ty nemocnice
Složení jídelníčku se opakovalo téměř každý den. Ani už nevím, proč jsem vždy nadzvedávala poklop z talíře. Možná jsem měla v sobě stále nějakou naději, že přece jednou to musí být lepší. Jenže jsem si v tom vzpomněla, že právě v této nemocnici jsem dělala praxi, když jsem studovala obor Dietní sestra. Už tehdy jsem si slibovala, že kdybych zde náhodou někdy ležela, rozhodně tu nebudu jíst... Opravdu jsem nejedla, nešlo to.
Přestávám hladovět, začínám jíst
Včera jsme se vrátily domů. Anička je už lepší. Má ale stále přísnou dietu. Ovšem já s tou šílenou „nemocniční dietou" končím a začínám znovu pořádně jíst. I když přiznávám, že žaludek mám výrazně zmenšený. Váha ukazuje 81 kg, tedy úbytek. Ale obávám se, že tohle zhubnutí nebylo zrovna z těch nejzdravějších. K večeři jsem si včera - už doma - dala kuřecí maso s bramborami a zeleninou. A těším se, že dnešní domácí snídaně, bude taky o mnoho lepší. Já se zase vrátím do těch svých starých kolejí a moje tělo se co nejdříve srovná. A kdyby vás náhodou někdy chtěli zavřít do nemocnice - vezměte si s sebou alespoň piškoty a nějaké ovoce. Uvidíte, že vám přijde vhod!
