Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
Na adresu vztahovaporadna@firma.seznam.cz přišel následující dotaz:
Dobrý den, před nedávnem mi po těžké nemoci zemřela maminka, bylo jí teprve 59 let. Jako matka a dcera jsme měly neskutečně blízký vztah, maminka o mně vše věděla, dokázala mě pohladit slovem, potěšit, povzbudit. Ani v mých 36 letech jsem neměla problém k ní přijít, obejmout ji, pohladit.
Chybí mi úplně všechno. Její vůně, hlas, jak se o nás všechny vždy starala, moje děti ji milovaly, i můj manžel. Mám rodinu, která je tu se mnou, i tátu, který její smrt rovněž těžce nese (i po 40 letech manželství se stále intenzivně milovali), ale maminka je jen jedna. Nedokážu se odrazit od místa, stále je to pro mě zlý sen, jsem naštvaná na celý svět, proč zrovna tak zlatý člověk, jako byla ona, musel odejít? Poradíte, jak jít dál? Děkuji. Monika
Odpověď
Milá Moniko, už fakt, že jste napsala, svědčí o tom, že i v obrovském smutku hledáte cestu, jak se zase normálně nadechnout. A za to si zasloužíte hluboký respekt. Ztratit maminku – obzvlášť když jste měly tak blízký vztah, jaký popisujete – je jedna z nejtěžších zkoušek, které může člověk zažít. Žádné „je mi líto“ tu nemůže stačit. Ale stejně mi to nedá: „Upřímnou soustrast, je mi to opravdu moc líto.“
Z vašich slov cítím, že vaše maminka byla tím typem člověka, který drží svět pohromadě. Neokázale, bez velkých gest, ale s hlubokým vlivem. Takové ženy tvoří tichou osu rodiny. A když najednou zmizí, všechno se zatřese. I když máte milujícího manžela, děti, tatínka, všechno se jakoby rozostří. Nemusím říkat proč… Protože maminka byla váš kompas. A najednou není.
Co popisujete – ta bolest, prázdno, vztek, otupělost – to není „špatný“ smutek. To je ten opravdový. Nehezký, syrový, těžký. Je to reakce duše, která právě přišla o svou první a často nejhlubší lásku. A na tuhle situaci nebudete připravena nikdy. Může vám být 36, 56, 86 – a stejně bude část vás vždycky tou malou holčičkou, která potřebuje obejmout.
Píšete, že se nemůžete odrazit, že je to jako zlý sen. A ono to tak vážně je. Ztráta tak milovaného člověka rozbije realitu na střepy a trvá dlouho, než se znovu poskládá. A někdy zůstanou kousky, které už do nového obrazu nezapadnou. Ale i to je v pořádku. Život po ztrátě není návrat do starých kolejí. Je to hledání nových, do kterých se vejde i ten smutek, i ta láska.
A víte co? Vzpomněl jsem si při čtení vašeho dopisu na animovaný film Coco. Možná ho znáte. Je o tom, že mrtví zůstávají „na druhé straně“ tak dlouho, dokud si na ně někdo z živých pamatuje. A když na ně svět zapomene, opravdu zmizí. Ten film je kouzelný, ale zároveň hluboce pravdivý. Vaše maminka není pryč. Dokud o ní budete vyprávět, dokud se budou děti ptát „Jaká byla babička?“, bude tady. Možná jinak, ale bude.
Bude ve vás v tom, jak vezmete dítě za ruku, jak ho pohladíte, jak s láskou prostřete stůl. V každém povzbuzení, které dáte dál, v každé větě, kterou možná kdysi maminka řekla vám – a teď ji vy říkáte svým dětem. Ta láska, kterou vám předala, se neztratila. Žije ve vás. A vy ji můžete žít dál.
Až přijde den, kdy vás něco rozesměje a pak to rychle přejde v pláč, buďte k sobě laskavá. Truchlení není přímka. Je to vlna. Někdy vás smete, jindy nechá dýchat. Dovolte si obojí. A nezapomeňte – nemusíte být silná. Nemusíte všechno zvládat. I zlomené srdce bije dál. A často právě to zlomení z něj udělá hlubší, jemnější nástroj lásky.
Pokud to bude dál příliš tíživé, není žádná ostuda říct si o pomoc – terapeuta, psychologa nebo někoho, kdo to zvládne s vámi unést. Nejste v tom sama. A i když vás svět teď bolí, pořád pro vás může být i laskavý. Držím vám palce. A vaší mamince – ať dál žije ve všem krásném, co jste spolu vytvořily.
