Nabízím vnoučatům výlety, hry… Trucují, vztekají se a odmítají všechno, co není pohodlné

Na adresu vztahovaporadna@firma.seznam.cz přišel následující dotaz:

Zdravím vás, ráda bych si přečetla názory jiných lidí. Žila jsem s dcerkou jako samoživitelka. Právě odjela z návštěvy dcera s vnoučaty (jsou v předškolním věku). Dcera zažívá velmi náročné období rozvodu a těžké hledání zaměstnání po mateřské.

To, že jsem byla „odsouzená“ být ta druhá babička, vnímám už dlouho, už když jsem za nimi jezdila vlakem přes celou republiku. Ale když tentokrát děti přijely autem a hodily na zem bundy a boty a už se šeptem ptaly dcery, kde jsou ty vánoční dárky, mi došlo, že tady toho moc nezmůžu a s vnoučaty si nerozumím a mám pocit, že jim nemám co nabídnout. Že jim nejde o to, vidět a zažít něco s babičkou, ale o hmotné věci (dárky).

Mám jim co nabídnout, ale bylo by to beznákladové a nepohodlné – prostě chození na výlety, kempování, poznávání přírody a vše, co s ní souvisí. Jenomže děti nemají zájem, nebaví je to, trucují, vztekají se a prostě nechtějí. Hrát stolní a společenské hry jen po přemlouvání a jen výjimečně. Nemají zájem ani o čtení pohádek. Od svého movitého otce dostávají ne digitální detox, ale naopak, navíc žádná pravidla, povinnosti ani režim.

Hračky si uklízet samy nechtějí, zuby si pravidelně nečistí, jídlo si vybírají, když jablko rozkrojím a oloupu a vykrojím jadřinec a nenechám ho celé, je zle. Jenže já tu nejsem od vychovávání, respektovat moje pravidla většinou nechtějí (jedení pouze v kuchyni; mytí rukou; dojídání jídla, nebo za hodinu vyžadované pochutiny nebudou).

Ale čas běží a už ho nikdo nevrátí a nůžky toho, že nám budou chybět společné prožitky a příležitosti k budování vztahu a společných zážitků, se rozevírají. Nevím, jak bych mohla dceři pomoci a jak k tomu mám přistoupit já, protože mne to velmi mrzí (žiju sama v invalidním důchodu). Děkuji. Alena

Milá Aleno, z vašeho dopisu je cítit nejen velká únava a bezmoc, ale taky láska a touha po blízkosti, které se vám nedostává. To, že vás to bolí, je naprosto pochopitelné. Nejste „jen“ babička na hlídání nebo „ta druhá“ v pořadí. Jste úplně normální žena, která chce s vnoučaty něco skutečně prožít. To je hodnota, která kdysi mívala tu nejvyšší váhu, ale dnes se často ztrácí v hluku dárků, obrazovek a okamžitého uspokojení. Nemá smysl zkoumat detailní příčiny, z vašeho dotazu lze jednoznačně cítit, že vnoučata vyrůstají ve světě, jehož špatné vlivy dobře známe. Levný dopamin ze scrollování na tiktoku a drahé věci. Nic, co bychom neznali i u dalších tisíců rodin.

Pro vás je ale důležité se s jejich hodnotovým světem a se způsobem jejich výchovy vyrovnat. Uklidním vás. To, co popisujete, není vaše selhání. Děti, které jsou zvyklé na svět bez hranic, režimu a s přemírou věcí, se logicky těžko ladí na tempo, které je klidnější, skromnější a více takzvaně „obyčejné“. Jenže právě to obyčejné je shodou okolností to, co buduje pevný vztah. Nejde o nové hračky, ale o společně strávený čas, opakované rituály a pocit, že u babičky je svět prostě jiný. A jiný může být přece klidně pomalejší, bezpečnější, předvídatelnější. Vždyť u vás nejsou pořád a pro ty krátké chvíle by se měly naučit naladit na laskavý, pomalý svět s pár babiččinými pravidly. Měly by se naučit se na tu zastávku u babičky těšit a umět si ji užít.

Chápu, že vás zraňuje, když vaše pravidla nejsou respektována, a vy máte pocit, že jste spíš překážka než přirozená autorita. Tady bych vás jemně podpořil, možná i pošoupnul v tom, abyste se nebála trvat na svých hranicích. Nemusíte se omlouvat za to, že u vás se myjí ruce, jí se v kuchyni a hračky se uklízí. Ne proto, že chcete vychovávat, ale protože to je váš domov a váš způsob, jak svět funguje. Děti se dnes často bouří proti disciplíně a pravidlům, ale paradoxně právě hranice jsou nakonec to, co jim dá pocit jistoty.

Je mi jasné, že se vše momentálně odehrává v kulisách citlivého tématu, tedy rozvodu a všeho, co kolem toho musí dcera prožívat. Rozvod, nejistota v práci, psychický tlak. To vše je obrovská zátěž. Možná právě proto nemá kapacitu řešit výchovné otázky a nastavování pravidel. A jak byste dceři mohla empaticky a nenásilně pomoct? Někdy stačí místo dobře míněných rad jen tiché „jsem tady, zvládneš to, nejsi na to sama“. I to, že jí nasloucháte a nehodnotíte ji, je velká pomoc, i když to tak navenek nemusí vypadat.

A co se týče vnoučat? Možná nebude fungovat „pojďme na výlet, protože to je zdravé a správné“. Ale můžete zkusit postavit malý most mezi jejich světem a tím vaším. Třeba krátká procházka s konkrétním cílem, hledání pokladu v lese, společné vaření něčeho jednoduchého, kde si mohou „zašpinit ruce“. Ne jako velká výchovná mise, ale jako drobný zážitek, který se může stát rituálem.

A ještě jedna důležitá věc, Aleno. Nežijete v ideálních podmínkách, jste sama a v invalidním důchodu. To samo o sobě není lehké. Buďte k sobě laskavá, važte si sama sebe. Pochvalte se, když to neudělá nikdo jiný. Nemusíte všechno pokažené hned spravit. Vztahy se někdy nebudují podle našich představ, ale po malých krocích, které se zpětně ukážou jako důležité. Možná si dnes děti pamatují hlavně dárky. Ale za pár let si klidně mohou vybavit „u babičky byl klid, čas a pocit, že tam můžu být sám sebou“.

Držím vám palce, ať si v tom všem dovolíte místo dokonalé babičky být tou opravdovou. I to bude pro děti velmi silná stopa. Taková, která nikdy nezmizí.