Sama na Štědrý večer! Dcery mě nepozvaly. Pořád jsem na to čekala, ale bylo mi blbý se zeptat

Na adresu vztahovaporadna@firma.seznam.cz přišel následující dotaz:

Dobrý den, nevím, jestli to budete číst, ale možná ano. Je mi 67 let, už tři roky jsem rozvedená a žiju sama v malém bytě. Mám dvě dcery, mají svoje rodiny.

Včerejšek mě hrozně zasáhnul. Vždycky jsme byli na Vánoce buď u jedné z holek, nebo byla některá u nás. I po rozvodu mě zvaly, takže jsem s tím letos zase tak nějak normálně počítala. Jenže mě nikdo nepozval, pořád jsem čekala, ale nikdo nic nenavrhnul. Pak už mi to bylo divný, ale taky blbý se zeptat, jak to bude. Dcery se s vnoučaty zastavily jen na chvíli včera dopoledne. Chovaly se normálně, přinesly mi dárky, já jsem jim je taky dala, a pak všichni odešli. A já jsem pak byla na Štědrý večer sama. A navíc jsem zjistila, že bývalý manžel byl u jedné dcery s novou ženou.

Musím říct, že mě to položilo. Vůbec jsem to nečekala. Seděla jsem doma, koukala jsem na stromeček, je mi hrozně, bojím se, že jsem někde udělala chybu. Nechci se nikomu vnucovat, ale vždycky jsem si připadala tak strašně zbytečná a teď zase.

Večer jsem brečela skoro pořád. Volala jsem kamarádce a brečela jsem jí do telefonu. Je moc hodná, dneska spolu jdeme ven… A když teď píšu, tak brečím zase. Děkuju za váš názor, jestli to budete číst. Naďa

Milá Naďo, četl jsem to. A je mi líto, že to, co píšu, musím začít tímhle: To, co popisujete, bolí. Hodně. A bolí to naprosto oprávněně. Nemusíte ve svém pocitu hledat slabost, protože jste počítala s něčím, co pro vás byla naprostá samozřejmost: tedy to, že na Vánoce někam patříte. Najednou vám tuhle jistotu, tu kotvu někdo bez vysvětlení tiše ukradl.

Možná že to nejbolestivější je ukryto právě ve slově „tiše“. Určitě si vzpomenete na podobný pocit, který každý z nás někdy za život zažil. Možná už v útlém věku, když vás třeba spolužačka nepozvala na narozeninovou oslavu. Ten pocit neviditelnosti ve světě, kde jsou ostatní šťastní a sdílejí spolu radost. Ten pocit, že nevíte, proč se tak stalo, a zkoumání, kde jsem udělala chybu.

Naďo, je třeba si říct, že jste žádnou chybu neudělala. Nic ve vašem dopise nenasvědčuje tomu, že byste selhala jako máma, jako babička nebo jako člověk.

To, že jste čekala, že se někdo ozve, není vnucování. To je důvěra. A ta přirozeně patří k životu v základní jednotce – tedy v rodině. Lidé stárnou, z holek se stávají matky a posléze babičky a celý ten koloběh by měl mít solidární mezigenerační respekt. Investovala jste patrně mnoho energie do výchovy dětí a vnoučat… a přirozeně očekáváte, že se vám vrátí aspoň v minimálním měřítku. Tedy třeba v tom, že na Vánoce nebudete sama. Nebo že vám děti vysvětlí, že chtějí být letos na Štědrý den samy, ale že 25. si to uděláte spolu. U nich, nebo u vás, to je úplně jedno.

Rozvod často mění mapu rodiny víc, než si kdo dokáže zprvu připustit. Léta se dodržovala nějaká pravidla a najednou se někdo „nevejde“. Bohužel, velmi často to spadne právě na někoho, kdo to potřebuje nejvíc. Na toho, kdo je sám. Děti dokážou být necitlivé a předpokládají, že to „nějak zvládnete“. Jste přece silná žena, která se o sebe umí postarat. „Ona to pochopí,“ řeknou si možná.

Jenže pochopit neznamená, že se necítíte zraněná. Fakt, že váš bývalý manžel byl u dcery s novou ženou, zatímco vy jste byla sama doma u stromečku, je kombinace, která by položila i mnohem tvrdší povahy. Vaše emoce je naprosto pochopitelná a lze ji popsat jako smutek z nahrazení. A ten je velmi lidský.

Píšete, že se nechcete vnucovat. Toto sloveso často zaznívá od žen ve podobné situaci a „odložené babičky“ ho zažívají asi nejčastěji. Jenže je obrovský rozdíl mezi „vnucovat se“ a „je mi smutno“. Pokud chcete něco změnit, čeká vás láskyplná konfrontace.

Zkuste si o své místo na mapě rodiny říct. A nemusí (a nemělo) by to působit jako výčitka. Až ta nepříjemná emoce trochu odezní, představte si, že řeknete tohle: „Letos jsem byla na Štědrý večer sama a bylo mi to moc líto. Čekala jsem, že budeme spolu, a nevěděla jsem, co se děje.“

Nejde o vnucování ani o obviňování. Vy jen prostě nahlas vyjadřujete svůj žal. Možná nakonec zjistíte, že si to vaše dcery vůbec neuvědomily. Možná to považovaly za „praktické řešení“. A možná, a to říkám na rovinu, se budete muset naučit nastavovat hranice vy, když se vám nelíbí, jak je nastavují za vás ostatní. Tentokrát ale seberte odvahu, zapomeňte na křivdu – tu si odložte na chvíli někam do skříně – a místo mlčení použijte slova.

A jestli se trápíte tím, že pláčete, neřešte to. Vaše slzy jsou přirozená reakce na osamění, které přišlo nečekaně a ve chvíli, kdy jste to opravdu nečekala. A hle, z vašeho dopisu se v těžké chvíli vyloupne kamarádka! Existuje tedy někdo, kdo vás má rád a komu na vás záleží. Nejste totálně závislá na potomcích a jejich momentální náladě. A proto už jen to, že máte kamarádku, se kterou můžete jít ven, je mimořádně dobrá zpráva. Držte se toho, neuzavírejte se a sdílejte své pocity. Tak jako to děláte tady v poradně, přesně tak si postěžujte i jiným. Je to ventil, který upustí páru v přetlakovaném papiňáku.

Přitom nezapomínejte, že i stěžování by mělo mít svoji míru. Po upuštění „páry“ se rozhodněte konat tak, jak jsem napsal o pár řádků výše. Nebuďte ve vleku událostí. Nečekejte, co vám nadělí osud. Zkuste události sama vytvářet.

Protože vězte, Naďo, že nejste zbytečná a nemusíte se tak cítit. Jen jste se momentálně ocitla mimo cizí plán. Mimo plán, o němž vám nikdo neřekl. A to se dá – s časem, s otevřeností a s aktivním přístupem – změnit.

Přeju vám, aby příští Vánoce nebyly o čekání, ale o domluvě. A hlavně o pocitu, že jste „viděná“. Protože jste.