Hlavní obsah

Očima padesátky: S kým je v tom Aňa?

Foto: Lenka Samešová
28. 12. 2020

Jsem pozitivní. Dát si tenhle status na Facebook, neštěkne po mně pes a nemňoukne kočka. Kdo ví, kde to chytla, lekli by se známí a vydezinfikovali pro jistotu celou sociální bublinu. Nad virem si ale myju ruce. O tom všem, ale i o dalších radostech i starostech života (nejen) padesátky, vám tu budu psát každé pondělí ráno.

Článek

Moje pozitivita je genetického, ne virového původu. Něco jako velký zadek nebo tmavé oči. To taky nechytnete. Prostě to máte vrozené. O dědictví po předcích je však třeba pečovat. Zlaté cibule na řetízku po pradědečkovi rovněž nikdo nenechá ležet v prachu na půdě. A tak pečuji. O oči, o zadek i o tu pozitivitu. Letos to byla pěkná dřina. Oči fňukaly, že chtějí hledět na svět nevirtuálně, zadek se dožadoval odstředivých oblouků na lyžích a pozitivita? Ta procházela nejtěžší zkouškou.

„Jsem v tom s vámi,“ hleděla v dubnu vážně z obrazovky herečka. A ještě udělala z prstů srdíčko na důkaz lásky. Komu asi tenhle vzkaz patří? Se kterým mužem je krásná Aňa v tom? Že by snad… Ale ne. Ten to nebude, uklidním se při pohledu na kanape. Můj muž je už tak pohodlný, že přestal i chrápat, aby se moc nevysiloval. Hned po Aně se v televizi objevila zarputile vážná tvář moderátora, jenž mě nabádal, abych chránila svoje staroušky. Tak to mě fakt rozesmál. Před svou stařenkou bych potřebovala chránit spíš já. Nikdo jiný mě nedokáže tak odrovnat, jako tenhle generalissimus v sukních. S tím rozdílem, že za generalissimy zůstává spálená zem, za mojí mámou přerytá zahrada, přemístěná hromada kamení a pyramida dříví tak impozantní, že se Cheops může jít místo balzamování vycpat. Že na realizaci svých smělých projektů maminka používá moje ruce, moje nohy a moje záda, není třeba dodávat. A že na zahradě máme jen stromy a kamení překáží v druhém koutě stejně jako v prvním a víc než deset let topíme plynem, je už jen taková třešnička na mateřském dortu. Ale zůstala jsem pozitivní, i když jsem měla velmi negativní myšlenky. Jak asi dlouho vydrží na ústech kobercová páska? Kam se poděl klíč od komory? A proč se mi tatínek z obláčku na nebi směje? Z chmurných myšlenek mě vytrhla vůně buchet. Jó, takhle otočit, to umí jen ona, rozněžním se s pusou plnou tvarohu. Po tvrdém chlebu nevolníka mana nebeská. Moje máma holt ví, že život má být v rovnováze. I když se rozkolísá jako letos.

Jistě, bylo – a ještě pořád je – to dost na levačku. Ale objevily se i pravé hodnoty. Solidarita. Odvaha. Ohleduplnost. Spolupráce. Odpovědnost. Jestli tohle nám vydrží i do budoucna, nebyl právě končící rok tak úplně promarněný.

Tak pevné zdraví i nervy, přátelé.

Než vstoupíte do nového roku, přečtěte si i starší fejetony Lucie Šilhové v rubrice Očima padesátky

ynezorPumanzeSaNyknalC

Reklama

Sdílejte článek