Hlavní obsah

Výročí Listopadu: Saša Uhlová: Táta v kriminále? Byli jsme na něj pyšní!

Foto: Archiv Saši Uhlové

Je dcerou disidentů, odpůrců komunistického režimu. Její dětství, to byl otec na pět let zavřený za rozvracení státu, sledování tajnou policií, domovní prohlídky. Jak Saša Uhlová vzpomíná na sametovou revoluci? A jaké měla dětství?

Článek

Neměla to v dětství lehké, říkala jsem si, když jsem šla na setkání se Sašou Uhlovou. Bude to citlivé téma, bála jsem se. Víc jsem se ale mýlit nemohla. Saša Uhlová, dcera disidenta, signatáře Charty 77, novináře a politika Petra Uhla (78) a disidentky, signatářky Charty 77 a současné ochránkyně veřejných práv Anny Šabatové (68), je neuvěřitelně spontánní, otevřená a plná energie. Okamžitě mi nabídla tykání a nic nebylo tabu. Proč taky. Na své dětství i přes veškeré útrapy totiž vzpomíná s láskou a smíchem.

Sešly jsme se kvůli výročí sametové revoluce, ale musíme jít víc do minulosti. Tvoje dětství, to je taky tatínek ve vězení. Jak na to vzpomínáš?

Já vlastně vyrůstala v rodině, kde nebyl táta. Byly mi dva roky, když ho zavřeli, a na dobu předtím mám jen jednu vágní vzpomínku, jak stojím a objímám mu nohu. Pak mám ještě takovou neurčitou z jedné či dvou návštěv ve vězení. A pak, až když se vrátil.

To ti bylo sedm let.

Byla jsem ve škole, na tělocviku. Táta vešel do dveří a paní učitelka mi řekla „Běž, vrátil se ti táta“. Nějak jsem tehdy cítila, že je jakoby na mojí straně. Ale jinak se o tom moc nemluvilo.

Foto: Archiv Saši Uhlové

Saša Uhlová (uprostřed) se svými rodiči a sourozenci. Fotka je z doby pár let před revolucí

Takže to bylo ve škole tabu?

Tabu úplně ne, já o tom i chtěla mluvit, ale spolužáci to nechápali. Když jsem jim řekla, že mám tátu ve vězení, mysleli si, že něco provedl. Jenže já vyrůstala ve světě, kde byli zavíráni ti dobří, stateční. Takže jsem celkem rychle pochopila, že oni žijí v trochu jiném světě než já.

Máma tobě a tvým bratrům vysvětlila, proč je táta ve vězení?

Jasně. Pro nás to nebylo nic nenormálního. Máma byla dřív taky zavřená, děda byl zavřený, spousta lidí z našeho okolí byla také ve vězení. My věděli, v tom jednoduchém dětském jazyce samozřejmě, že žijeme v režimu, který nedovoluje lidem říkat, co si myslí, a zavírá je za to.

Byla jsi tedy na tátu pyšná?

Vlastně jo. Mám k tomu i vtipnou historku. Jeli jsme s mámou autobusem na Vysočinu a ona usnula. Probudilo ji, až když slyšela dětské hlásky, jak volají „v kriminále, v kriminále“ a celý autobus se směje. Když usnula, začali si ostatní lidi z autobusu s námi povídat. Kam jedete? A kde máte tatínka? No a my s bráchou hrdě hlásili, že je v kriminále. To mi byly tak tři a bráchovi asi pět a prostě jsme byli pyšní, že máme tátu ve vězení.

Foto: Archiv Saši Uhlové

Saša (vpravo dole) se svým otcem (vlevo nahoře) a babičkou a dědou z maminčiny strany

Takže jste nic netajili, i když byly aktivity vašich rodičů dost riskantní? Co kdyby šla do vězení i maminka?

To je snad moje jediné trauma z dětství. Hrozně jsem se bála, že je zavřou oba a nás děti dají do dětského domova. Ale máma to měla ošetřené. Svému tátovi podepsala plnou moc, takže ten by se nás ujal.

Tvůj táta byl sice ve vězení, ale maminka byla v disidentu stále hodně aktivní. Jak to u vás doma vypadalo?

Pořád u nás bylo hodně lidí, skoro takový průchoďák. Vnímám to jako nesmírně šťastné období. V kuchyni bylo pořád plno lidí, povídali si, a já třeba moc ráda vzpomínám, jak jsem vždycky už ležela v posteli a dospělí ve vedlejším pokoji diskutovali. U toho se mi hezky usínalo.

Takže nudu asi neznáš, co?

Vůbec. Byli jsme všeho součástí. Dospělí si s námi povídali a kdykoli jsme se na něco zeptali, dostali jsme odpověď. Pro mě je vlastně dětství taková šňůra veselých akcí, pikniků, víkendů na různých chalupách a podobně. Ale když se pak táta vrátil z vězení, trochu ty návštěvy omezil, potřeboval klid na práci. Takže na dveře od bytu vyvěsil seznam asi dvaceti lidí, kteří směli přijít kdykoli a bez ohlášení. Ostatní museli předem zavolat.

Foto: Archiv Saši Uhlové

Společné stolování – děti konečně zažívají, jaké je to mít doma tatínka

Pomalu se blížíme k roku 1989. Vycítila jsi, že se chystá změna?

Víru, že přijde změna, měli naši známí i moji rodiče vždycky. Jinak by asi nemohli dělat to, co dělali. Já se do toho režimu narodila, věděla jsem, že rodiče doufají ve změnu, ale jako dítě jsem nad tím moc neuvažovala. Prostě jsem byla připravená, že nebudu moct jít studovat a stanu se součástí disentu.

Kdy poprvé sis uvědomila, že by to mohlo být i jinak?

Asi když padla Berlínská zeď. Máma se tehdy rozbrečela a řekla „Kdy už to konečně přijde i sem“. To jsem pochopila, že je to na spadnutí.

Pak následovalo období různých demonstrací, chodila jsi na ně s rodiči?

To nebylo tak jednoduché, pořád nás ještě hlídali tajní. Když stáli ale jen před barákem, tak se máma mohla proplížit přes dvorek. Táta ale tvrdil, že je to nedůstojné, tak na ty demonstrace nechodil. My s bráchou občas na nějakou zašli sami.

Foto: Ewa Klosová

Konečně listopad 1989 a Saša (vlevo) vyráží s maminkou a sourozenci Pavlem (44) a Michalem (34) na demonstraci

Tobě bylo 12, bráchovi 14, a chodili jste na demonstrace sami?

Naši jsou výrazně míň úzkostliví než běžní rodiče. Mámě se podařilo ještě dva roky před revolucí vyběhat mně a bráchovi pas, a pak nás samotné poslali do Ruska. Oni pas nikdy nedostali, ale bylo pro ně hodně důležité, abychom mohli cestovat alespoň my. Tak jsme třeba s bráchou jeli vlakem na koncert do Polska, to mi bylo taky 12. Jenže v noci na hranicích přišli strážníci, vyhodili nás z vlaku, že my nikam nejedeme. Já byla unavená, spala jsem tam někde na lavičce, pamatuji si, že jsem na sobě měla kamaše, a prostě jsme počkali na vlak, co nás odveze zpátky do Prahy. Pohoda.

Dovedeš si představit, že bys takhle někam vyslala svoje děti?

Ani náhodou. Ale naši byli v tomhle vážně jiní. Brácha třeba v šestnácti sám cestoval po střední Asii, já jela sama stopem v patnácti do Španělska. A naši nám jen řekli, ať jim jednou týdně zavoláme.

Vraťme se k revoluci. Co se ti vybaví, když se řekne 17. listopad? 

Například to, jak táta zveřejnil informaci o smrti studenta Šmída. Řekla mu to tehdy Drahomíra Dražská, která si to vymyslela. Vzpomínám, jak moje máma byla s tou ženskou někde na sídlišti, měla jí ukázat, kde ten Šmíd bydlí, a mámě došlo, že si vymýšlí. Ale už bylo pozdě, táta tu informaci poslal ven. Takže ho těsně po 17. listopadu zase zavřeli za šíření poplašné zprávy. Ale to bylo v pohodě, po čtyřech dnech ho pustili a on šel na tu velkou demonstraci na Letnou, kde měl proslov.

Foto: Archiv Saši Uhlové

Tahle fotka je z doby, kdy byl Petr Uhl ve vězení. O Sašu a jejího staršího bratra se starala jen maminka

Najednou se tvoji rodiče, hlavně táta, stali známými osobnostmi. Začali tě třeba spolužáci, kamarádi nebo učitelé vnímat jinak?

Najednou jsem byla dcera toho Uhla. Mně to ale bylo vlastně nepříjemné, měla jsem pocit, že mě někteří obdivují za něco, co já neudělala. Navíc se to hodně rychle změnilo a začali se mi posmívat, že je můj táta komunista. Přitom ve straně nikdy nebyl a děti opravdových komunistů mi nadávaly. Táta byl levicově orientovaný a tady se velmi rychle zaměnila levicovost za komunismus, jenže to jsem tehdy vůbec nechápala.

To musel být zmatek.

Totální chaos. Já samozřejmě byla šťastná, že máme konečně svobodu, že budeme cestovat, že nebudou lidi zavírat za názory. Ale táta třeba někde řekl, že by měly existovat sociální zákony, a já byla ve škole hned za někoho, kdo pomalu staví gulagy, to bylo drsné.

Jak jsi to ustála?

Pořád jsem kolem sebe měla rodinu, spoustu fajn lidí, chodila jsem do skauta, kde to bylo v pohodě. A pak jsem jela v sedmnácti studovat do Francie a tam jsem pochopila, že chyba není ve mně, že to spíš ta naše společnost je taková trochu pokřivená. Tam se mi teprve otevřely oči.

Foto: Archiv Saši Uhlové

Anna Šabatová se Sašou a jejím bratrem Pavlem v době, kdy byl Petr Uhl ve vězení

A najednou uplynulo 30 let. Jak bys ta tři desetiletí zhodnotila?

Rozhodně to stálo za to. Žijeme ve svobodné společnosti, cestujeme, máme svobodu slova, zdravotní péči dostupnou všem, to mi přijde skvělý. Ale k základním lidským právům prostě patří i nějaká sociální práva, a to je věc, která tady i po těch třiceti letech pořád trochu chybí.

Za většinou historických událostí stojí muži. Ale věřte, že i ženy umí za dobrou věc bojovat. Třeba jako tyhle Češky, které patří k nejstatečnějším v naší historii! Více zajímavých rozhovorů, ale třeba i socialistických receptů, najdete v našem speciálu Výročí Listopadu

ynezorPumanzeSaNyknalC

Reklama