Hlavní obsah

Očima padesátky: Předmanželský omyl, kvůli kterému v noci jen tak neusnu

Foto: Ilustrace Lenka Samešová

Foto: Ilustrace Lenka Samešová

I po třiceti letech manželství můžete zažít nekonečnou noc plnou hlubokých nádechů a výdechů, emocí a vášnivých slov. Ach prosím, můj drahý, už ne! Já už opravdu nemohu, navíc musím brzy vstávat! Další rundu už fakt nedám. Chvíli toho nechal. Jenže pak se otočil na záda a začalo to celé nanovo.

Článek

Na mužské chrápání jsem si dodnes nezvykla, ačkoliv ho poslouchám odmalinka. Můj tatínek byl v této disciplíně skutečný virtuos. Vibrace jeho hlasivek dokázaly rozeznít skleničky v parádním sekretáři i struny na houslích po dědečkovi. Kam se hrabe Mozart se svou Malou noční hudbou! My měli v našem panelákovém tři plus jedna velkou noční hudbu noc, co noc. Obdivuji maminku, že tatínkovi neutekla s mužem bez hlasivek. Asi jí to také občas napadlo, ale protože tatínka měla ráda, vymyslela jinou strategii přežití. Začala chrápat taky.

Naši rodiče vstávali každý den rozesmátí a růžolící, zatímco my, jejich dcery, jsme měly kruhy pod očima tak černé, že nám soused z legrace nabízel mladé bambusové výhonky. Ty prý mají pandy nejraději. Díky tatínkovi jsem nabyla přesvědčení, že mě, pokud jde o chrápání, nemůže v manželství nic překvapit. Byl to však jeden z mnoha předmanželských omylů. Aby člověk mohl chrápat, musí nejdřív usnout, myslela jsem si. Ne tak můj muž. „Nechrápej,“ dloubnu do něj pár minut poté, co vleze do postele. „Ale já nespím!“ „Proč u toho nespaní teda chrápeš?“ Tenhle absurdní dialog jsme za ta léta vedli stokrát a já dodnes u snídaně poslouchám manželovy stesky, že v noci nezamhouřil oka. Ale ani hlasivky, mám chuť dodat.

Nevím, kdo vymyslel, že na dotyčného stačí zamlaskat a přestane. Možná ano. Ale pak udeří s větší intenzitou. Pokud si chci zachovat zbytky sluchu, mlaskání předem vzdávám. Po půl hodině to nevydržím a s původcem hluku zatřesu. „Proč mě budíš?“ „Protože chrápeš.“ „Ale já nespím.“ Aha. Už je to tady zas. Ve dvě ráno mám stále otevřené oči a sním o zvukotěsné cele. Ve tři seberu polštář, peřinu a zbytky sil a přesunu se do vedlejšího pokoje na gauč. V půl čtvrté zaberu a ve čtyři mě probudí známý zvuk. To snad ne… Ale ano. Na polštáři, dva centimetry od mého ucha, leží stočený kocour a chrápe, až mu drnčí vousky. V šest rozrazí dveře můj odpočatý muž, vyžene kocoura a přitáhne mi k bradě peřinu. Užuž si začínám myslet, že je vlastně docela milý. Pak mi ale vrátí noční šťouchance i s úroky: „Nenech se rušit a dál odpočívej v pokoji.“

Chrápání ale není žádná legrace, může být totiž také známkou spánkové apnoe. Poslechněte si podcast MUDr.ování:

Reklama