Do partnera si „kopnu“ při každé příležitosti! Musí být po mém, jsem tvrdá a vyžaduji disciplínu. Není to už za hranou?

Na adresu vztahovaporadna@firma.seznam.cz přišel následující dotaz:

Dobrý den, je mi 33 let a už přes tři roky jsem ve složitém vztahu. Sice jsme se několikrát rozešli, ale vždy jsme se k sobě maximálně po měsíci vrátili. Po posledním rozchodu se ale něco ve mně změnilo a beru to už trochu jinak.

Partnerovi je 39 let a pracuje v IT firmě. Většinou mě poslechne, takže je poslušný a snaží se mi vyjít vstříc. Já jsem ve vztahu ta dominantnější – a to mnohem, a většinou mám i poslední slovo. Nežijeme spolu, vzhledem k našim rozchodům si myslím, že by to nebylo ani vhodné.

Posledních pár měsíců ale na sobě pozoruji zvláštní chování, které chvílemi nezná hranice. A nevím, jestli nemám ze svého temperamentu ubrat. Jsem totiž tvrdá perfekcionistka a vyžaduji disciplínu, a to i ve vztahu. Dost často mám narážky na partnerovo velké břicho a divné, neforemné tělo. Vypadá jak krabice. Neustále mám potřebu ho na to upozorňovat a dobírat si ho. (Nejprve jsem ho motivovala, aby se hýbal, ale už jsem to vzdala. Já sama jsem sportovkyně a on je holt ajťák.)

Často mu říkám, že je pomalý a nemotorný, nemám s ním trpělivost. A když se mu něco povede, tak do něj rýpu, že jsem nečekala, že něco umí. Zkrátka mám na něho velmi ironické poznámky, které myslím vážně, a při každé příležitosti si do něj „kopnu“. On vždy jen pokrčí rameny a jede se dál.

Není můj typ (já jeho prý jsem), nicméně jsme spolu, protože jsme na sebe hlavně zvyklí, nazvala bych to takovým manželstvím po 30 letech… On prý nikde jinde hledat nechce a nebude a ani já ze vztahu odcházet nechci, protože mi to vyhovuje. Nijak mě neutlačuje ani mi neubližuje. Intimní život spolu nevedeme, takže po mně nic nechce. Většinou si všechno vydupu a jemu nezbyde nic jiného než mi vyjít vstříc… Za mě ideálka.

Máme ale i světlé chvilky. Společně se smějeme, jdeme na dobré jídlo, na procházku… Ale všechno musí být po mém – jakmile není, jsem schopná se s ním nebavit i týden. Vím, že se mého přítele nemůžete zeptat, ale já osobně si myslím, že už je na všechno tak zvyklý, že je mu to asi jedno.

Vlastně jsem asi opravdu spokojená. Jen by mě zajímalo, kde se ve mně takový (teď to dost přeženu) „boss“ bere. Mně osobně to přijde úsměvné a jsem ráda, že mě partner takhle poslouchá, ale chvílemi cítím, že už to je přes hranice, a nevím, kdy ubrat. Mohu znát váš názor? Julie

Dobrý den, Julie, děkuji za upřímnost. Píšete o sobě způsobem, který je na jednu stranu odzbrojující, na druhou už ale mezi řádky ukazuje něco podstatného: vy se v tomhle vztahu necítíte jen silnější. Vy v něm máte převahu, která vám navíc vyhovuje. A místy už zjevně překračuje hranici respektu.

To, co popisujete, není jen „temperament“, „perfekcionismus“ nebo trochu ostřejší humor. Jestli partnera opakovaně shazujete kvůli tělu, schopnostem a povaze, rýpete do něj při každé příležitosti a za ideální stav považujete, že vás poslouchá a nic po vás nechce, pak nežijete partnerský vztah, ale spíš mocenský.

To nutně nemusí znamenat, že jste špatný člověk. Znamená to ale, že jste si vytvořila model, ve kterém se cítíte bezpečně jen tehdy, když máte navrch. Když je po vašem, jste v klidu. Když není, přichází trest v podobě kritiky nebo ponižování. A to už není dominance. To je forma nátlaku.

Píšete, že vám to přijde úsměvné. Jenže pozor: správný humor je něco, čemu se smějí oba. Tady se smějete hlavně vy. (V angličtině se říká „I am not laughing at you, I am laughing with you“ = Nesměju se tobě, směju se s tebou). Váš partner možná nereaguje, možná jen pokrčí rameny, možná, jak říkáte, prostě jen „jede dál“. Ale z toho vůbec neplyne, že mu to nevadí. Může to klidně znamenat, že už rezignoval.

Z vašeho dopisu navíc cítím ještě jednu věc. Vy svého muže vlastně příliš nerespektujete. Nepřitahuje vás, není váš typ, intimita nefunguje, z vašeho textu necítím ani žádný obdiv. Jste spolu hlavně ze zvyku a pro to, že vám takové uspořádání vyhovuje. To je důležité přiznání. Jen je třeba si ho dopovědět celé: prosté pohodlí ještě není kvalitní vztah.

Ptáte se, kde se ve vás ten „boss“ bere. Myslím, že pocitově to uvnitř sebe sama dobře víte. Prostě: co vám dělá dobře, to opakovaně děláte. Bývá to směs potřeby kontroly, nízké tolerance k nedokonalosti a někdy i strachu dát tomu druhému prostor. Protože jakmile partner není pod kontrolou, přichází napětí. Jste v tenzi – a to vy zjevně nesnášíte dobře. Jenže, milá Julie, partner není zaměstnanec, kterého si „srovnáte“, ani projekt, který máte řídit.

1. Okamžitě přestaňte s ponižováním

Narážky na tělo, zesměšňování, ironické shazování a „kopání“ do partnera nejsou drobnosti. Jsou to malé rány, které se sčítají. Tohle je potřeba utnout hned, ne „až když to zase přeženete“.

2. Přestaňte si plést moc s blízkostí

Když váš partner neustále ustupuje, ještě to neznamená, že je mu ve vztahu dobře. A to, že spor vyhrajete, ještě neznamená, že jste něco vyřešila. Protože pokud všechno musí být vždy po vašem, nejde o soužití, ale o jednostranný provoz.

3. Položte si nepříjemnou otázku

Chcete vedle sebe skutečného partnera, nebo člověka, který vás nebude omezovat a vždy „sklapne podpatky“? Tady bych vám to podtrhl, kdybych mohl. Opravdu nejde o slovíčkaření. Tahle nerovnováha definuje jádro celé vaší situace. Podle toho, jak si sama upřímně odpovíte, poznáte, jestli tenhle vztah chcete uzdravit, nebo jen dál pohodlně udržovat v podobě, která vyhovuje hlavně vám.

Pokud si ale uděláte výše zmíněnou „inventuru“ a vztah nechcete ukončit, pak je fér začít se chovat tak, aby v něm měl důstojné místo i ten druhý člověk. Bez toho nemá cenu řešit, odkud se ve vás bere „boss“. Důležitější je, co s tím uděláte teď.

A ještě poslední poznámka: to, že vás partner snáší, ještě není důkaz lásky. Někdy je to jen důkaz nízkých nároků, únavy nebo strachu z rozchodu. A na tom se dobré partnerství stavět nedá.