Před lidmi kritizuje moje tělo. Vše musí být podle něj, jinak je vzteklý, výbušný, uráží se a mlčí

Na adresu vztahovaporadna@firma.seznam.cz přišel následující dotaz:

Dobrý den, mám všeobecnou otázku, myslím, že nejsou zcela důležité detaily, i když možná by leccos mohly vysvětlovat. Partnerský vztah muž–žena.

Muž řekne ženě, že se do ní zamiloval asi po půlroce, kdy byli parťáci na výletech a na čundrech. Po několika měsících pak začne ženu sarkasticky/ironicky upozorňovat na tělesné „nedostatky“. Po čase je to častěji, a to i před lidmi. Žena muže upozorní, že to není vhodné a že jí to není příjemné. Mužova odpověď je: „To se ještě hlídám, mohl bych toho říct víc.“

Celé tři roky, co jsou partneři, muž ženě stále vypráví o své bývalé manželce a trvá na dodržování věcí „ona to dělala takhle“. Další potíž je, že jen mužovy starosti jsou důležité, a když se partnerky na něco zeptá, nechá ji jen krátce odpovědět, případně ji neposlouchá a začne mluvit opět o sobě. Nebo za ni dokončuje věty. Případně informace otáčí proti ní, ale ne úplně pravdivě. Ke všem lidem je kritický, hodnotící, za všechny jeho starosti můžou druzí, všichni všechno dělají špatně.

Žena se celou dobu snaží s těmito situacemi zacházet tak, aby – až nastanou příště – ji nerozzlobily ani neponížily, a s nepříjemnými pocity se naučila zacházet.

Jednoho dne jí dojdou síly. Teď přemýšlí, zda je to její chyba a měla by se ještě víc snažit, anebo se zachránit a od takového člověka odejít, protože jí v hlavě začalo cosi říkat o toxickém člověku. Je autoritativní, urputný a zarputilý, výbušný. Vše musí být podle něj, a pokud není, je vzteklý, dětinský, uráží se a pak dlouho mlčí.

Myslela jsem si, že když uvidí, že jdou situace řešit i laskavě, bez emocí a v klidu, bude to pro něj inspirace. Ale není…

Toto je jen stručný popis situací. Rozumím tomu, že se mě to více dotýká jako partnerky, zřejmě by mi to nevadilo, pokud bych byla pouze kamarádka. Myslím, že tohle není o mně, ale o tom muži. Ale když to vadí mně, měla bych s tím něco dělat. Se sebou něco dělat. Už nevím, co a jak dál. Nedává mi to smysl. Lenka

Milá Lenko, z toho, co popisujete, na mě nejvíc dýchá jedna podstatná věc: vy už se dlouho nesnažíte „zvládat vztah“, ale spíš přežívat v prostředí, ve kterém vám váš muž opakovaně zraňuje vaši důstojnost. Nevím, jestli si to uvědomujete, ale ve vaší hlavě už je to všechno dlouho uloženo v šuplíku křivd a velkých nespravedlností.

To, že má partner ironické poznámky na vaše tělo, shazuje vás před druhými, nerespektuje vaši prosbu, aby s tím přestal, zlehčuje vaše pocity a dlouhodobě staví do středu světa hlavně sebe, není drobná partnerská nepříjemnost ani „mužská neobratnost v komunikaci“. To je vzorec chování, který je ponižující, mocenský a postupně rozleptává vaši sebeúctu.

To systematické shazování je nejlépe vidět ve větě: „To se ještě hlídám, mohl bych toho říct víc.“ Doufám, že si uvědomujete, že nejde o omluvu ani snahu o to, abyste si víc porozuměli. On vás v podstatě varuje, že to může být ještě horší. A to už byste měla brát vážně.

Zaujalo mě také, když píšete, že jste se tři roky snažila reagovat klidně, laskavě, bez emocí, s nadějí, že to partnera inspiruje ke změně chování. To zdánlivě vypadá konstruktivně. Ale je dobré si přiznat nepříjemnou pravdu: laskavost funguje tam, kde je na druhé straně ochota k sebereflexi. Když tam není, tak se z vaší laskavosti snadno stane jen prostor, ve kterém si ten druhý dělá, co chce. Naprosto beztrestně.

A teď to nejpodstatnější: není vaší povinností stát se terapeutkou, vychovatelkou ani záchranným projektem dospělého muže. Partnerství není místo, kde má jeden člověk učit druhého základní úctě. Ta tam buď je, nebo není. A z vašeho popisu se bohužel zdá, že právě úcta (z jeho strany) je ve vztahu dlouhodobě slabé, nebo spíš chybějící místo.

Ptáte se, zda je to vaše chyba a zda byste se neměla víc snažit? Za mě ne. Vy už jste se snažila hodně a dlouho. Možná až příliš dlouho. Víte, Lenko, partnerský kompromis, o němž jste jistě uvažovala, je dospělá dohoda, v níž se oba partneři přibližují, když jsou jejich postoje vzdálené. To, co popisujete, není kompromis. To je nekonečné přizpůsobování něčemu, za co nedostáváte zpátky nic. A to pro vás může být (nebo už je) samo o sobě destruktivní.

Ve vašem případě rozhodně nejde o „práci na vztahu“, ale o to, že ztrácíte sebe sama. Ztrácíte to, co pro vás má být to nejdůležitější. Kdo jste. Kdo je Lenka? Jaká je? Je na sebe pyšná? Umí poznat, co jí škodí? A umí si začít dělat věci po svém?

Slovo „toxický“ se dnes nadužívá a někdy se jím označuje paušálně cokoliv, co kazí partnerské soužití. Ale upřímně: pokud vedle někoho dlouhodobě pochybujete o své hodnotě, hlídáte si každé slovo, abyste nevyvolala další útok, trpně snášíte jeho výbuchy, pasivně agresivní mlčení či urážky, řekl bych, že to slovo je namístě. Je to jako jed, kterým se opakovaně intoxikujete. A postupně vám docházejí síly. Jinak byste nepsala mně, cizímu člověku.

Ale jak víte, všechno zlé je k něčemu dobré. V čem? Přicházíte do bodu, kdy už to nechcete dělat. Kdy se začínáte ptát, jestli neexistuje jiný způsob, jak být šťastná. To je okamžik katarze. Něco vyvrcholí, vybuchne – a pak je něco jinak. Buď s partnerem, nebo bez něj. To se teprve uvidí.

Takže konkrétně? Přestaňte se snažit „ho ještě lépe pochopit“. Začněte z jiného konce. Zeptejte se sama sebe, co potřebujete vy, abyste se cítila v bezpečí a v klidu. Asi to nechcete slyšet, ale někdy je nejzdravější odpovědí skutečně odchod. Ne jako selhání. Ale jako akt sebeúcty.

A pokud vám váš vnitřní hlas už delší dobu tiše říká „zachraň se“, nepřehlížel bych to. Často je to ta nejzdravější část z nás, která se ozývá dřív, než ji rozum začne zpochybňovat.

Doporučil bych vám tedy udělat dvě věci. Nepřemlouvejte se, že „to ještě vydržíte“, naopak si velmi konkrétně pojmenujte, co je pro vás ve vztahu už za hranou. Sdělte mu to. A pak si počkejte, jestli váš partner reálně něco mění. Ne slovy nebo sliby, ale činy. Pokud ne, odpověď už možná dávno znáte.

Držím vám palce, abyste se v tom procesu přerodu přestala ptát, co všechno ještě máte opravit na sobě, a začala víc věřit tomu, co už dávno cítíte. A nezapomeňte, že cílem vztahu je štěstí, nikoli utrpení.