Prý nejsem hezká, chytrá ani mladá a neumím vařit. Nemám tak co nabídnout mužům do vztahu

Na adresu vztahovaporadna@firma.seznam.cz přišel následující dotaz:

Dobrý den, prosím vás o radu. Už mi bylo třicet a už je to delší dobu, co žiju sama. A teď se mi stal strašný trapas, cítím se hodně nedobře. Partnera bych chtěla, ale zatím nemám moc štěstí. Přes seznamku se mi většinou nikdo nelíbí, probírám to s kamarádkou, ta mi to schvaluje, že prý nemusím „brát všechno“. Nedávno mě pozval v práci jeden kolega odjinud na kafe, já jsem ho odmítla a pak jsem to říkala v naší kanceláři a smála jsem se.

A pak jsem bohužel na chodbě vyslechla, co o mně říkala jedna starší kolegyně v kuchyňce. Že neví, co si o sobě myslím, jestli čekám na nějakého prince nebo primáře (doslova), protože prý nejsem ani moc hezká, ani moc chytrá, ani se mnou není legrace, pořád se prý tvářím, jako bych byla věčně nas*aná, jsem dost protivná a navíc neumím vařit (to je pravda, mluvily jsme o tom). A co si jako o sobě myslím a co myslím, že asi tak těm chlapům můžu nabídnout, když už ani navíc nejsem moc mladá.

Úplně mě to šokovalo, jako bych dostala do hlavy, skoro jsem se nemohla chvíli ani hýbat. Snažím se na to nemyslet, kamarádka mě uklidňuje. Chtěla jsem o tom mluvit s mámou, jenže ta mi jakoby nenápadně a citlivě (strašně se snažila) řekla, že to je sice krutý a že ji mrzí, že jsem to slyšela, ale že se nad tím můžu třeba trochu zamyslet a použít to „jako zrcadlo“ (ona je dost „ezo“). Já teď vlastně nevím, co mám dělat, úplně mě to jako zmrazilo, strašně se stydím a taky jsem na tu babu hodně naštvaná a na mámu taky. Nevím, co si mám říkat, abych se z toho dostala. Děkuju vám. Radka

Milá Radko,

to, co popisujete, bolí. A bolí to z několika důvodů najednou. Zaprvé jste slyšela něco, co nebylo určeno pro vaše uši. Zadruhé nešlo o neutrální poznámku, ale o velmi osobní a nepěkné hodnocení. No a zatřetí se to dotklo místa, které je už samo o sobě citlivé. Tedy vašeho přání mít partnera.

Když člověk uslyší podobná slova, většinou se nezabývá tím, jestli je to pravda. Primárně ho zasáhne něco mnohem primitivnějšího. Stud. Ponížení.

Pocit, že ho někdo svlékl donaha před ostatními. Proto bych vám doporučil jednu důležitou věc: nedělejte teď žádné unáhlené závěry.

Lidé mají zvláštní tendenci považovat krutost za upřímnost. Jako by každá zlá věta automaticky obsahovala hlubokou pravdu. Neobsahuje. To, že byla vaše kolegyně brutálně upřímná, ještě neznamená, že měla pravdu. Na druhou stranu bych úplně neházel do koše ani to, co říkala vaše maminka. Ne proto, že by kolegyně měla patent na pravdu, ale protože se někdy i v nespravedlivé kritice může skrývat drobný střípek relevantní informace.

A chci říct, že mě zaujala ještě jedna věc. Píšete, že jste odmítla kolegu, který vás pozval na kávu, a pak jste se tomu v kanceláři smála. Možná ten problém není v tom, že nejste dost hezká, dost chytrá nebo dost mladá. To určitě není překážka ve vztahu. Znám spoustu žen, které nejsou modelky, neumějí vařit, mají ostrou povahu a přesto žijí ve šťastných vztazích.

Ale možná (těžko soudit takto na dálku) stojí za zamyšlení, jestli kolem sebe nevytváříte atmosféru určitého pohrdání. Jestli někdy nepůsobíte dojmem, že lidé kolem vás nejsou dost dobří. Neříkám, že to tak je. Jen si všímám souvislostí, které ve vašem dotazu vidím.

Když někdo opakovaně odmítá muže na seznamce, odmítne kolegu, který projevil zájem, a pak se tomu ještě pobaveně směje, okolí si někdy vytvoří obrázek člověka, který všechny posuzuje velmi přísně, ale sám nechce být posuzován vůbec. A to bývá kombinace, která lidem vadí.

Proto bych byl, být vámi, zdrženlivý v soudech. Jedna kolegyně není porota reprezentující celé mužské pokolení. Není to ani odbornice na vztahy. Je to jen žena, která si v kuchyňce pustila pusu na špacír. Možná měla špatný den. Možná vás nemá ráda. Možná závidí. Možná se trefila do něčeho skutečného. A možná od všeho trochu. To teď ale není podstatné. Podstatné je, že ve třiceti rozhodně nejste stará. Nejste ani odepsaná. A už vůbec nejste odsouzena k samotě proto, že neumíte vařit nebo nemáte permanentní úsměv à la letuška roku.

Pokud si z celé nepříjemné zkušenosti něco odnést, pak asi jen tuto otázku: „Jsem skutečně otevřená lidem, kteří o mě projeví zájem, nebo od nich podvědomě očekávám něco, co téměř nikdo nemůže splnit?“ To je otázka, kterou stojí za to si položit. Ale tu druhou: „Jsem opravdu tak bezcenná, jak o mně mluví kolegyně?“ Tak tu bych si na vašem místě nepokládal vůbec. Na tu totiž znám odpověď předem. Nejste.