Článek
Zraněná duše bolí a má snahu se rychle zahojit. Bohužel pošramocená psychika – často doplněná sníženým sebevědomím – není to samé jako odřené koleno, takže náprava bývá složitější a obvykle dost komplikuje vztahy. „Mnozí lidé, zejména ženy se silnou potřebou emoční opory, mohou být náchylné k ‚rychlému zamilování‘,“ potvrzuje Šárka Hrabovská, psychoterapeutka z platformy Hedepy.
„Hledají v něm náhradu za nevyřešené rány z dětství a nenaplněné potřeby - například nejistou vazbu k rodičům, chybějící zájem, ocenění a pocit jistoty a bezpečí,“ doplňuje Hrabovská s tím, že si v takovém případě poměrně rychle idealizují partnera, který se chová „jen“ laskavě.
Touha po lásce
Štěňátko, které nemá nikdo rád, toužebně vyhlíží každého, kdo by jej pohladil. Což se snadno může stát každému, kdo si v sobě nese vnitřní, nezahojené zranění a každý projev náklonosti či laskavosti pak okamžitě zamění za skutečnou lásku. „Tito lidé v raných fázích vztahu hledají potvrzení vlastní hodnoty a emoční bezpečí, jinak řečeno ‚zalíbení‘ se stává kompenzačním mechanismem. Vábí je k prvnímu, kdo naplňuje prázdná místa a krátkodobě poskytuje pocit uznání a péče, a mylně své zalíbení zaměňují za opravdový, hluboký cit,“ poodhaluje Šárka Hrabovská. A už asi není nutné zdůrazňovat, že podobné jednání pak vede jen k dalším bolavým zklamáním a spirála bolesti se roztáčí dál a dál.

To, že jste jeden druhému sympatičtí ještě neznamená, že z toho bude láska jako trám…Foto: Shutterstock.com
Sympatie versus láska
Láska může mít mnoho podob, pochopit, kde se bere a proč se zamilováváme, není tak úplně jednoduché. Už v sedmdesátých letech minulého století psycholog Zick Rubin, známý především díky svým výzkumům v oblasti sociální psychologie, upozorňoval, že je třeba rozlišovat mezi sympatiemi a láskou. Což stále mnoho lidí zaměňuje. To, že rádi trávíme čas s danou osobou a chceme být s ní, je podle Rubina především sympatie a nemusí se to nutně kvalifikovat jako láska. Ta je podle něho mnohem hlubší, intenzivnější a zahrnuje silnou touhu po fyzické intimitě a rovnocenném sblížení. Lidé, kteří na sebe „slyší“, si jen užívají vzájemnou společnost, zatímco ti, již jsou skutečně zamilovaní, se starají o potřeby toho druhého stejně jako o své vlastní. A samozřejmě vše musí být oboustranné.
Jak nastolit rovnováhu?
„Abyste se vyhnuli opakovaným zklamáním, je dobré nejprve nahlédnout na své rané vzorce – například skrze sebereflexi nebo terapii – stanovit si hranice a postupně zvyšovat své standardy pro to, co považujeme za skutečně hodnotný vztah,“ doporučuje Šárka Hrabovská. V praxi to znamená i neupínat se na každého, kdo je na vás milý, ale přistupovat k začínajícím vztahům opatrněji a dopřát jim, aby se mohly rozvinout. „Vytváření hlubšího propojení vyžaduje čas, a proto je užitečné zpomalit: pozorovat, jak se vztah vyvíjí po týdnech, měsících, a všímat si konkrétních činů, které ukazují dlouhodobou náklonost, nikoli jen dočasnou sympatii,“ uzavírá psychoterapeutka.