Deset let čekám, až si mě vezme. Prý na to nemá čas! Přitom už máme dvě děti

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Na adresu vztahovaporadna@firma.seznam.cz přišel následující dotaz:

Dobrý den, jsem maminka dvou dětí a s partnerem jsme již přes deset let. Náš vztah je vcelku normální s každodenními starostmi, až na to, že se partner nechce, jak říká, „víc vázat“. U něj to znamená, že nechce svatbu. Vyhovuje mu to tak, jak to je. Pro mě to ale je důležité – vzít se, a být tak úplná rodina. Děti navíc nesou jeho příjmení, a já se tak cítím jakoby cizí, jako bych k nim nepatřila.

Myslela jsem, že se po narození prvního dítěte vezmeme, ale bohužel. Nestalo se tak ani po narození druhého dítěte. A mně přijde, že jsme tak nějak zamrzli na místě. Zkoušela jsem několikrát na toto téma navázat, ale prý proč to měnit a že na to ani nemá čas. Klasická odpověď mužů. A vás se ptám: Má takový vztah budoucnost? Vím, že je to možná malicherné, ale ve vztahu zkrátka očekávám víc. Přijde mi, že já do vztahu „dávám víc všeho“ – a zkrátka mi to nestačí. Teď ani nevím, co s tím. Děkuji. Martina

Milá Martino, váš dotaz se na první pohled může jevit velmi jednoduše: on svatbu nechce, vy ano. Ale jak sama určitě tušíte, je za tím mnohem víc. Říkáte, že jste spolu přes deset let, máte dvě děti a „vztah je vcelku normální“. Jenže z vašeho popisu docela jednoznačně vyplývá, že „normální“ je ve skutečnosti synonymem pro „zaseknutý“, „zaběhaný“, možná až příliš pohodlný pro jednu stranu… A příliš bolestný pro tu druhou.

A ta druhá strana jste vy.

Píšete, že se kvůli jinému jménu cítíte „jako cizí“, jako byste k dětem (a tím pádem ani k jejich otci) úplně nepatřila. A přestože spolu sdílíte domov, život, děti, každodenní starosti a nejspíš i hypotéku nebo rodinné nákupy, něco ve vás zůstává nezaopatřené. Neformálně tedy sice žijete jako manželé, ale ve skutečnosti se necítíte být opravdu přijata. Jako by chybělo to formální potvrzení: „Jsi moje žena. Nejen matka mých dětí. Nejen partnerka, se kterou se to zatím hodí.“

A ta touha po „papíru“ není malichernost. To je potřeba. Lidská, základní a naprosto pochopitelná.

Zkuste si představit, že by to bylo obráceně: Vy byste byla ta, která odmítá svatbu. Váš partner by vás opakovaně prosil, aby mohl být vaším manželem. A vy byste pokaždé utrousila něco ve stylu „na to fakt nemám čas“ nebo „proč to měnit“. Jak dlouho by to kousal, než by začal cítit bolest, odmítnutí nebo nedostatek důležitosti?

Protože o to tu jde: o pocit, že vaše přání není bráno vážně. Že když mluvíte o tom, co potřebujete, přejede to vlak jménem „klid“, „nezatěžuj mě“ nebo „nic se mi měnit nechce“. A přitom nejde o váš rozmar. Čekala jste na to roky. Doufala jste, že po prvním dítěti, pak po druhém… A teď, když se nic nezměnilo, už tušíte, že se to samo od sebe nestane. A že otázka už nestojí „Vezme si mě někdy?“, ale „Chci v tomhle zůstat dál?“

A teď k tomu hlavnímu: Ptáte se, zde má takový vztah budoucnost. Má. Ale za cenu přizpůsobení se. Za cenu toho, že ustoupíte ze své hluboké touhy a rozhodnete se, že vám k životu bude stačit to, co máte teď. Otázka zní: Unesete to? Ne dnes, ale třeba za deset let?

Protože vztah, ve kterém dlouhodobě jeden dává víc – víc péče, víc kompromisů, víc energie do rozhovorů, víc ochoty vztah posouvat – časem přestane být partnerský. Stane se dohodou, ve které jeden žije v hranicích toho druhého. A v takových vztazích často vyroste vnitřní smutek. Ne ten křiklavý, ale ten tichý, podprahový. Smutek ženy, která se vzdala vlastní touhy, aby byl klid.

Vím, že téma svatby se dá snadno zlehčit slovy „papír není důležitý“, „to přece na vztahu nic nemění“, „dnes už to lidé nedělají“. Jenže pro vás to prostě důležité je. A basta. Symbolicky i prakticky. A o to právě jde. Váš partner zlehčuje něco, co vás zraňuje. A tím vám možná nevědomě říká: „Tvoje bolest pro mě není dostatečný důvod k akci.“

A to je přesně ten bod, kde začíná bujet frustrace, která se nedá zapudit novým sporákem, drahou dovolenou ani společnými Vánoci.

Možná se váš partner bojí závazku. Někteří muži mají v sobě hluboce zakořeněnou obavu, že manželství je past, v níž pak přijdou o svobodu, kontrolu, o kus sebe. Jenže pokud vás miluje, měl by být ochoten s vámi o téhle obavě aspoň otevřeně mluvit. A ne to jen zamést pod koberec jako „neaktuální téma“.

Opusťte myšlenku na svatbu jako cíl. Místo toho zkuste mluvit o tom, co symbolizuje. Zkuste mu vysvětlit, že vám nejde o prstýnek a obřad, ale o pocit, že vás vnímá jako rovnocennou partnerku, jako ženu, která do vztahu patří stejně jako on. Mluvte o tom, co ve vás jeho neochota vyvolává. A klidně otevřete i téma budoucnosti. Co vás čeká, pokud se vaše potřeby nadále nebudou potkávat.

A pokud se ukáže, že opravdu nechce, a vy přesto víte, že potřebujete víc, pak bude fér říct si to nahlas. Ne kvůli rozchodu. Ale kvůli pravdě. Protože žít desítky let v kompromisu, který se hodí jen jedné straně, není láska. To je postupné chřadnutí a cesta k antidepresivům.

Na závěr jedno přání: Ať už se rozhodnete jakkoliv, přeju vám, ať v tom rozhodnutí cítíte úlevu, nikoli rezignaci. Ať cítíte, že se za sebe umíte postavit.