Cokoliv doma řeknu, manžel všechno obrátí proti mně! „Jste člověk, ne terapeutka,“ říká kouč

Na adresu vztahovaporadna@firma.seznam.cz přišel následující dotaz:

Dobrý den, jsme spolu 28 let, máme tři dospělé děti, které již žijí samy. Manželovi je 49 a mně 51 let. Stále ho miluji, ale jeho chování v posledních dvou letech mě opravdu hodně vyčerpává. Chová se tak, že si připadám, jako bych ani nebyla živá bytost, ale jen kus hadru, do něhož si kopne.

Kdykoli řeknu názor na cokoli, okamžitá jeho odpověď je: „Ne, tak to není, já to tak nevidím.“ Každé moje slovo zahodí, jako by nebylo. Je jedno, jestli je to ode mne výtka, nebo jen názor, že vidím něco jinak než on. Je to opravdu na každý můj názor. Když mu chci vysvětlit, že můj názor na danou věc nezmizí jen proto, že on řekne, že to tak není, začne na mě řvát a stále se obhajuje, že se snaží a já jsem ta, co něco udělala nebo řekla, neudělala nebo neřekla.

Dělám vše sama, ne v domácnosti, to on pomůže, ale problém je v tom, že má nějak zakořeněné, že když třeba umyje nádobí, problém se smaže (jako malé dítě). Je to, jako by mě trestal za svoji matku, která mu kdysi řekla, že ho nikdy nechtěla, a otec ho rozmazloval.

Jsem teď v takovém rozpoložení a psychické nerovnováze, že se ním už bojím mluvit, protože jakmile něco řeknu, hned to obrátí proti mně a hádá se. Snažím se mu říct, co mě trápí, ale vždy je z toho jen hádka a obviňování, jak za všechno můžu já. Zároveň mi dokola opakuje, jak mě miluje. Myslím, že to není láska, ale majetnictví. Sice dokáže přijít a říct, že si se mnou chce promluvit, ale zároveň hned hodí veškerou odpovědnost na mě. Připadá mi, že nedokáže převzít odpovědnost za své jednání.

Dřív takový nebyl. Byl to skvělý chlap, byli jsme dvojka, pomáhal mi ve všech oblastech, s dětmi, vnímal, co říkám, doplňovali jsme za sebe věty, věděli jsme, co druhý chce a potřebuje. Vím, že se lidé mění, ale přece nemůžu převzít jeho život a odpovědnost já celou na sebe. Chci také žít a radovat se, ale když si představím, že přijdu domů a začnu se s ním bavit, budu poslouchat jen jeho fňukání a obhajování a obviňování. Odjíždím na víkendy pryč, abych se nezhroutila úplně.

Prosím o radu: Je to krize středního věku nebo má velký problém s matkou? Už jsem se mu to snažila říct a prosila jsem ho, aby řešil problém s matkou u odborníka. Na to mi odpověděl, že jsem mu dala příkaz. Už nevím, co mám dělat a jak s ním mluvit, aby vnímal a poslouchal, co mu říkám. Jsem moc unavená a přemýšlím nad odchodem, ale nejsem člověk, který hned všechno vzdá a nebojuje. Nevím jestli je tak zničený ze své matky, anebo je to manipulátor. Nechci dělat závěry. Chci mu pomoct. Moc děkuji za váš názor. Olga

Milá Olgo, když čtu váš dotaz, snažím se hned při prvním čtení „zaposlouchat do vašeho příběhu“ a vytáhnout si z něj to, co mi na první dobrou rozsvítí červené kontrolky. Problém s matkou je samozřejmě něco, co nelze přehlédnout, a přirozeně se k tomu ještě vrátím. Pak tady máme společná léta, která jste spolu prožili jako partneři, a evidentně jste je strávili způsobem, jemuž se říká „žít hodně nablízko“. To svědčí o tom, že vaše pouto bylo silné a fungovalo na více úrovních: partnersky, milenecky, kamarádsky i rodičovsky. V poslední řadě jsem si všiml, že je manžel o dva roky mladší, což může nyní hrát roli, i když to v minulosti žádný problém nebyl.

Pojďme si to zkusit rozebrat. Pěkně jednu věc podruhé. Problém s matkou lze takhle na dálku zkusit zanalyzovat jen povrchně. Troufl bych si ale hádat, že v případě dlouhodobého vztahu se takové trauma promítne do partnerského chování tak, že se postupem času začne projevovat dlouho potlačovaný strach z odmítnutí. Matkou odmítnuté dítě žije pak ve vztahu s partnerkou v režimu, kdy si není jisté, jestli jeho chování nepovede k dalšímu odmítnutí.

V jeho hlavě se odehrávají myšlenkové pochody, o nichž vůbec nic nevíte. Může se například ráno upnout na nějaký slib, který mu dáte, celý den se těšit a pak se cítit odstrčen, oslyšen a zanedbán, když nedojde k jeho naplnění. Může jít o to, že mu slíbíte chleba ve vajíčku nebo striptýz u tyče. (Konkrétně se do toho na dálku netrefím.)

Vy už si pak dávno nepamatujete, že jste mu nějaký příslib dala: můžete zapomenout nebo do toho přijdou důležitější události. On si to však vyloží jako odmítnutí a „spravedlivě“ se uvnitř naštve. Jelikož vy o jeho pochodech nic nevíte, neumíte si jeho chování vysvětlit – a dochází ke konfliktu. On se pak bude utrhovat a kritizovat vás za zcela zástupné věci. To proto, že uvnitř cítí zradu. Stejně jako ji cítí celý život směrem k matce.

Pokud jsem se v téhle části trefil, je nutné manžela „otevřít“ a vysvětlit si, že nevyslovené myšlenky a přání se musí říct nahlas anebo jim alespoň dát náležitou prioritu. Sdělit partnerce, co by si přál. A celé je to teď trochu těžší, když žije v domněnkách třeba už několik let.

Z vašeho dotazu vyplývá, že vás pořád miluje, ale cítí se, jako by selhal. A tohle chlapi nesnášejí. Tohle hluboké vnitřní zranění, tedy pocit, že „nejsem dost dobrý“ (ať už jako muž, manžel, nebo lidská bytost), může vést k chronickému napětí, přecitlivělosti, obranářství, ba i agresi. Ne proto, že by vás nemiloval. Ale proto, že v sobě nese vnitřní bolest, která nemá ventil. A každá vaše jinakost, názor nebo kritika (byť oprávněná a vyřčená klidně) mu tu bolest jen zrcadlí. Je jako člověk, kterého zhnisaná rána na duši bolí při každém doteku. A tak kope. I do těch, které má nejradši.

Ptáte se, zda je tohle krize středního věku, nebo následky raného traumatu. Velmi pravděpodobně obojí. Ve středním věku se totiž všechna nevyřešená témata vracejí. Děti odcházejí, tělo stárne, síly ubývají. A člověk, který nemá stabilní vnitřní oporu, začíná bojovat. Buď se sebou (a pak třeba propadá depresím), nebo s okolím – a to je, zdá se, případ vašeho muže.

To ale neznamená, že byste měla být vy jeho boxovacím pytlem. Vaše únava je zcela pochopitelná. Není možné donekonečna nést partnerovy frustrace, obavy, výčitky a útočné nálady, a přitom ještě zachovávat klid, laskavost a pochopení. Jste člověk, ne terapeutka.

A proto moje doporučení zní: Ano, snažte se mu pomoci – ale ne na úkor sebe. První krok může být v tom, že mu jasně, ale klidně řeknete, že cítíte, že se dusíte. Že ve vztahu trpíte. A že věříte, že i on sám se necítí dobře, protože jinak by přece neútočil na někoho, koho miluje. Zkuste to formulovat způsobem, který neobviňuje, ale odráží vaši pravdu.

Třeba: „Poslouchám, že mě miluješ. Ale mně je v tom vztahu poslední dobou smutno. Bolí mě, když cítím, že moje slova jako by neexistovala. Mrzí mě, že se nedokážeme domluvit. A mám pocit, že nám oběma dochází dech.“

Pak mu můžete říct, že si myslíte, že některé jeho reakce mohou souviset s bolestí z dětství – a že by mu mohlo pomoci si o tom promluvit s někým nestranným. A zároveň trvejte na tom, že to není příkaz. Je to přání člověka, který s ním chce zůstat, ale potřebuje změnu.

A pokud on vaši otevřenost opět otočí proti vám – obviní vás, zařve, stáhne se, vnímejte to jako důležitý signál. Ne proto, abyste mu dala další šanci, ale abyste si sama uvědomila, že jste pro něj udělala vše, co šlo. A že další krok nemusí být záchrana vztahu – ale záchrana vás samotné.

Někdy totiž ten největší důkaz lásky není to, že zůstanu. Ale že odejdu ve chvíli, kdy mě druhý ničí. A dám mu tím prostor, aby si konečně sáhl na dno. A sobě, abych mohla znovu dýchat. Držím vám palce a moc si přeju, aby vás tohle těžké období nezlomilo, ale posunulo. Třeba právě k větší síle. A většímu klidu.

>>>Vedle manžela asi shniju! Nic nechce, všechno plní. Můžu sama sebe předělat, abych ho chtěla?