Téma týdne: Jak se žije na dluh

Bylo mi dvacet, když jsem si pořídila svou první kreditní kartu. Tehdy jsem chtěla domácí počítač na splátky, tak jsem si založila účet, dávali ho k němu jako bonus - na splátky. Hned, jak jsem ho splatila, přišla mi ta úžasná karta na 20 000 Kč. Už tenkrát jsem si říkala, že to bude jen taková pojistka pro případ, kdyby něco. Tehdy to bylo poprvé a naposledy, kdy na ní byla celá částka. Celých dvanáct let se ji snažím „marně" splatit. Dovedete si představit, kolik peněz na mně už bankovní ústav vydělal? A kdyby zůstalo jen při té jedné jediné.

Dnes jsou už tři - „kamarádky" v nouzi. Ale za tu dobu jsme se už mockrát pohádaly... a když jsem před časem zatoužila po jiné práci a jen jediný měsíc neměla pravidelnou výplatu, upřímně jsem je nenáviděla, a to mi zůstalo dodnes!

Nemusí to být jen kreditní karty, malicherné půjčky na vánoční dárky (myšlené samozřejmě dobře), hypotéka (protože jiné východisko nebylo), leasing (jak by se ty ubohé děti dostaly do školy) a spousta dalších našich zdánlivě záchranných akcí, kvůli kterým se zadlužujeme, ale i třeba nešťastná náhoda, zbrklé zapomenutí nebo klasická neznalost, která neomlouvá, a velký malér je tu.

Kdo to nezažil, nepochopí. Dny, kdy počítáte minuty, probdělé noci plné strachu a beznaděje, nepříjemné pobíhání po soudech, ještě nepříjemnější schůzky s exekutorem, obavy z budoucnosti... Mnohé jste se stejně jako já poučily a své chyby se snažíte napravit. Cesta je ovšem většinou dlouhá (záleží na míře zadlužení) a ne každý má tolik síly a prostředků, aby vše dotáhl do zdárného konce. Já se třeba strašně těším, až mi za rok a půl skončí většina půjček, které jsme si vzali v souvislosti s pořízením domečku, leasing a ty proklaté karty. Zbude nám „jen" hypotéka, kterou máme ještě na 22 let.

Paradoxně je hrozně smutné, že posledních tři a půl roku absolutně nežiju podle svých představ. Nemám dost času ani na svého synka, protože kvůli potřebě peněz jsem ho už v roce zanechala paní na hlídání. Manžel v noci dodělává jednu ze svých několika prací. K moři se nám už ani nechce a stále častěji se přistihuji při tom, jak přemýšlím, že ve 35 letech nastane relativní klid. Chápete tu hrůzu? A to na tom zdaleka nejsme tak zle jako mnoho jiných lidí.

Představa, že může být ještě hůř, je skoro nepředstavitelná a jímá mě z toho velká hrůza a lítost. Když v televizi běží reklama na půjčky, s nechutí ji vypínám! Stálo nám to za to? Tehdy jsme zkrátka nepřemýšleli nad tím, co kdyby... a možná bychom si nějaký ten stolek nebo dovolenou, cokoli, odpustili ještě na pár let. Ale toužili jsme to mít stejně jako většina dlužníků hned! Takhle nás ještě pár let čeká odříkání a rádoby povzbudivé konstatování: Jednou bude líp!

Vám všem dlužnicím přeji, abyste se držely a brzy splatily všechno, co je třeba. A můžete začít třeba hned! Napište svůj příběh, postřeh nebo názor, jak se vám nebo vašim blízkým žije na dluh, jak jste se s tím popraly nebo ještě perete, na info@prozeny.cz. Máte jedinečnou možnost vydělat si 500 korun. To je zhruba šestnáct chlebů, měsíční splátka na vodu nebo měsíční obědy pro dítě ve školce... nestojí to za to?:)