Hlavní obsah

Tento týden si píšu: Nebudu házet Guženg do žita

Foto: imkaopodkua, Shutterstock.com
29. 10. 2018

Balím na svou druhou cestu do Číny. Přihlásila jsem se tam na kurz hry na Guženg – citeru. Když jsem to řekla doma, připomněli mi, jak dopadly mé pokusy naučit se na kytaru, klavír, a taky jak jsem chodila jeden den do sboru. Ptali se, jestli opravdu chci svůj hudební talent šířit i za hranice naší republiky. Člověk má vyzkoušet všechno, ukončila jsem posměvačný rozhovor. Uzavřeli sázky, kdy přesně mě z kurzu vyloučí. Máma mi věří nejvíc a je v tom za stovku, tak ji nesmím zklamat.

Článek

Pravdou ale je, že mi nasadili brouka do hlavy. Copak jsem na tom z hudebního hlediska opravdu tak špatně? Přerušila jsem balení, na které mám upřímně ještě týden a půl čas, ale asi jsou to zase geny, protože u nás se zásadně balí buď týden dopředu (nebudu jmenovat, ale někdo i měsíc dopředu), protože se těšíme, nebo dvě hodiny před odletem i přesto, že se těšíme. Balanc v tom má v naší rodině málokdo.

Zavírám poloprázdný kufr a jdu si ověřit, jestli se můj hudební talent a sluch lety ještě více nezdeformoval.

„Kam jsme dali kytaru?!“

Úterý

Naladila jsem. Potom si párkrát cvičně brnkla a v pět přišel soused, že si na žádný podobný koncert lístky nekoupil a tak by byl upřímně rád, kdyby co nejdříve skončil. Podle mě mu nesedla ta Niagara, tam mi to ve výškách při „hárá“ skutečně párkrát ujelo. Ale žádná tragédie to zase nebyla, Rybitví jsem dala pěkně.

Jenomže potom se mi to všechno začalo tak nějak vybavovat...

…psal se rok 1987. Malá místnost s málo pranou záclonou až k zemi. U pravé stěny stál klavír, za ním fíkus a uprostřed kulatý stůl s háčkovaným ubrusem. Chodila jsem na hodinu každý pátek ve dvě. Přestože jsem cvičila opravdu poctivě, byla jsem učitelkou označena za nejpomalejšího hráče etud v začátečnících 87.

„Ještě jsem si připravila takovou improvizaci,“ snažila jsem se napravit si reputaci. Pozorně mě poslouchala, po chvíli si přehodila levou nohu přes pravou a bradu podepřela opačnou rukou. „Holčičko, mně bude letos osmdesát, ale věř mi, že něco takového jsem nikdy v životě neslyšela,” řekla a doporučila, abych se přihlásila do kreslení.

Tak jsem se přihlásila do sboru. „Slyším nějaký ruch, horní řada, zazpívejte každý zvlášť část od all my troubles.” Na konci hodiny mě vedoucí sboristka vzala za ramena a říká: „Rytmus máš, to jo, ale nechtěla bys zkusit nějaký jiný kroužek? Třeba klavír?” „Tam už jsem byla, paní učitelko.“ „Hmm, a co kytara?“

Na kytaru jsem chodila nejdéle, proto jsem se naučila poměrně dost akordů, vybrnkávat i hrát tempo. Ale zase mi bylo doporučeno, abych moc nezpívala.

Tak jsem změnila kroužek a přešla ke klasické kytaře. To vyžadovalo nejen změnu posedu, ale také naučit se noty. Tento kurz jsem z úcty k Bachovi, Mozartovi a dalším vzdala sama. Protože jsem upřímně nechtěla, aby mě začali po nocích strašit.

A tak mám teď pochybnosti, jestli byla ta citera dobrý nápad. Co jsem si stačila vygooglit, při hře se nezpívá, ale naučit se na ni hrát může prý trvat i dvacet let. Tak dlouho tam být nemůžu!

Večer jsem šla na jógu, tu umím, protože ji cvičím už sedmým rokem a nikdo mě nikdy z žádného kurzu ani nevyloučil, ani mi nedoporučil provozovat jiný sport. Tak jsem ráda. Nad tím hraním a mými motivy přemýšlím celou hodinu. Tak intenzivně, že jsem v jedné pozici zůstala skrz dvě další a zareagovala až na výraznější tlesknutí lektorky mým směrem.

Myslím, že odpověď je jasná. Dělám to tak odmala a nejspíš to nikdy nebudu dělat jinak. Celý život se vydávám za hranice svých možností, protože mě to jednak tlačí ven z komfortní zóny, ve které usínám, a jednak mám tak ze života větší radost.

U poslední ásany se máme přenést na naše nejoblíbenější místo. Jsem na pláži v Andalusii, kde jsem dva roky žila. Sedím na oblíbeném kameni, jsou tam dva, ale jenom na jednom se dá pohodlně sedět. Koukám z jedné strany na skálu na Gibraltaru a z druhé na maják na kopci. A zpívám „...temně hučí, Niagára, temně hučí do noci…” pořádně se nadechnu a to „hárá“ trefím. Namasté a mažu domů. Odhodlaná vydržet u Gužengu alespoň tři lekce a mámě tu stovku ztrojnásobit. Slíbila, že jestli vydržím, šábnem se napůl.

Tento týden si píšu

  • Nebudu házet Guženg do žita, když jsem si ještě pořádně nebrnkla.
  • Před mým dalším domácím koncertem obejdu sousedy a nabídnu jim víno nebo finanční kompenzaci.
  • Až se vrátím z cesty, vrátím se ke zpěvu a přihlásím se do sboru. („Jen přes mou mrtvolu,” zaznělo doma. Ale já mu zahraju to Rybitví a on mě tam přihlásí sám.)
  • Nikdy neusnu v komfortní zóně.
  • A nikdy nepřestanu slavit den vzniku naší republiky a zapalovat svíčku za všechny, kteří se o ni a demokracii zasloužili.
ynezorPumanzeSaNyknalC

Reklama