Hlavní obsah

Tereza Herzová: Jak žije po rozvodu s režisérem?

Foto: Isifa

Tereza Herzová na výstavě Donekonečna s dcerou Annelií

Život herečky a od loňska bývalé ženy Juraje Herze Terezy Herzové (51) se v posledním čase projel po dosti divoké horské dráze. K optickému aspektu, z něhož bylo truchlivé vidět tuhle miniaturní osůbku samotnou v bytě, který je nadměrný i pro úplnou rodinu, se přidaly i psychosomatické problémy. Ale zdá se, jako by byla už ze všeho venku.

Článek

Kolik měříš?

„Už dlouho se neměřím a nevážím. Nedávno jsem pobíhala po různých doktorech, ti se mnou tohle všechno prováděli, ale já je varovala, že běda, jestli mi to řeknou. Takže naposledy, co vím, jsem měřila sto padesát pět centimetrů, ale pojímám podezření, že se smrskávám.“

A kolik měří tenhle nedozírný byt?

„Dvě stě dvacet pět metrů čtverečních.“

To je zhruba jeden a půl metru čtverečního na jeden tvůj centimetr, pokud správně počítám. Není to už na agorafobii?

„Naopak! My pidižvíci potřebujeme prostor, takže já i v o něco menších dimenzích už mívám klaustrofobii. Navíc moc pohybu už tělu nedávám, tak si namlouvám, že trochu cvičím, když po tomhle bytě chodím. Místo fitka mám luxování.“

Co jiné fobie? Třeba eremofobie, což je strach ze samoty.

„A jak se odborně jmenuje fobie z žehlení, nevíš? Protože tou trpívám. Žádné jiné fobie v tomhle bytě nemám. Je mi tu dobře.“

Samotné?

„Právě že samotné. Zatím. Určitě nadejde čas ke změně, ale zatím nepřišel. Mám kolem sebe kamarády a přátele, se kterými cestuju, a je mi výtečně. Víš, když jsme s Jurajem odjeli do Německa, na Západě zrovna vrcholila vlna, kdy kdekdo, zejména Američani, hledal sám sebe. Tehdy jsem si říkala: Cvoci. Vždyť se můžou podívat do zrcadla a najdou se, ne? Jo, jenže já jsem teď zrovna v té fázi. Užívám si svobody, ale ne takové, že můžu mít třeba každý den pletky s někým jiným. To je jiná svoboda a já si ji potřebuju zakotvit. A až pak přijde nějaký vztah, a on jistě přijde, bude mít už jiné dimenze. Takže naopak, já teď zažívám občas doslova návaly štěstí, ale je na nich specifické to, že nepřicházejí přes nikoho. Jsou jenom moje. Nemluvě o tom, že se k tomu přidalo štěstí v podobě úžasného vztahu s dcerou i s mámou. Jako by nás věci, které se odehrály, stmelily.“

Foto: Isifa

S bývalým manželem, Jurajem Herzem

Pak snad i chápu, že nikoho nehledáš, jestli si tohle všechno nenamlouváš.

„Nehledám. Co bych hledala? Ať si někdo najde mě. Zatím vedle mě v postýlce leží knihy. To víš, že se mě lidi ptají – máš už někoho, rýsuje se něco…? A já se nad tím občas i zamýšlím, jestli bych snad přece jen neměla, ale pak se podívám vedle sebe a při představě, že by tam ty knihy nebyly, to zatím šmahem zavrhnu.“

Takže na otázku, zda se máš dobře, či špatně, odpovídáš…?

„Odpovídám hlavně, že se mám nově. Já jsem takovou svobodu v životě nepoznala. Ona má mnoho podob, stejně jako láska, ale tahle je pro mě nová.“

V předsíni už nevisí plakát ke Spalovači mrtvol, nýbrž k Láskám mezi kapkami deště, kde se socialistická kinematografie překonala a ukázala na plátně nahotu, a to dokonce v téměř až pedofilním pojetí. A v tvém provedení. Jaké na to máš vzpomínky?

„Jakápak pedofilie? Mně už bylo osmnáct. Ale vypadala jsem na patnáct, to je pravda. Mně po těch letech hlavně překvapuje, jak jim ta scéna utkvěla v paměti, i když to něco zase až tak převratného nebylo. A tehdy mě hodně vyvedlo z míry, jak to na lidi působilo. To by mě bývalo vůbec nenapadlo. Já jsem v osmnácti chtěla působit jako dospělá holka, ale ono to mělo právě opačný efekt. No, Lolitu jsem si přečetla až o dost později.“

Musel tě Karel Kachyňa hodně přemlouvat?

„Já to nijak neřešila. To o něco horší než ten památný záběr, kde jsem byla jenom nahoře bez, byla scéna, kdy mě Honza Hrušínský znásilňuje. Z toho jsem byla zmatená, i když jsem byla oblečená. Lukáš Vaculík byl pro mě kluk, o rok mladší, ale Honza byl chlap a já byla vždycky na starší. Neuklidňovaly mě ani okolnosti, za kterých se to točilo. Kachyňa s kameramanem stáli nad námi na štaflích, protože byli slávisti a Slavie zrovna vyhrála nějaký zápas, zaujatě si povídali o fotbalu a mě v tom nechali.“

Nahota ti dělala menší problém než scéna točená, pokud si vzpomínám, v přítmí a nijak naturalisticky?

„Ano, protože v té jsem se musela i vnitřně otevřít, prožít ji. Taky nezapomeň, že já byla tanečnice a v baletu se na tělo hledí jinak než běžně. V šatnách kluci holky, suspenzory… Když klukovi sklouzla ruka, zrovna když tě držel nad hlavou, byl člověk vděčný, že ho nepustil, i když ho zachytil za kteroukoli část těla. Nevím, jak bych se stavěla k natáčení skutečné milostné scény, ale to mě nepotkalo. Nejdál jsem došla pár let nato ve slovenském filmu Výlet do mladosti, kde jsme s Marošem Kramárem byli úplně nazí. Taky se to dnes prý dá najít na nějakém pornoserveru, ale tehdy ten snímek vysílala i Československá televize. Šel i v kinech a já se díky němu stala druhou nejpopulárnější herečkou na Slovensku po Magdě Vašáryové.“

Před kamerou už jsi nestála dlouho, jako asistentka režie jsi stávala za ní vedle svého muže, ale o tom málokdo věděl. Teď z tebe bude paní režisérka?

„Uvidíme. Doufejme. Kdekdo mi tvrdí, že ano, tak je v tom nechávám, jen prosím, aby o tom nikde nepsali. A teď přijdeš ty… Ale vážně, lepší školu než dvacet let za kamerou vedle Juraje bych mít nemohla. On sám mi už před lety doporučoval, abych to zkusila sama, totéž mi radila francouzská producentka seriálu o Maigretovi, na kterém Juraj dělal a dával obrovský prostor k práci i mně. Teď se to tedy naplnilo jen s tím rozdílem, že já za tím nešla, nýbrž ke mně přišla nabídka sama. Přesněji řečeno hned dvě.“

Učiníme zadost pověrčivosti a blíže o nich nebudeme mluvit. Spíš se zeptám: nebojíš se toho?

„Samozřejmě vím, že tam Juraj nebude. Na druhé straně mě ale posilují a přesvědčují hlasy zkušených lidí od filmu, kteří nás s Jurajem viděli pracovat, znají můj podíl na jeho filmech a měli radost, když jsem je oslovila ke spolupráci. Uklidňovali mě i tím, že čerství absolventi FAMU nemají takovou praxi, jakou mám já. A Miloš Forman říká, že základem režisérského úspěchu je obklopit se dobrými lidmi.“

V čele s dobrým asistentem…

„…což je jediná pozice, kterou zatím nemám obsazenou.“

Foto: Isifa

Že se ráda baví dokázala i na večírku k filmu T.M.A.

Koneckonců kdyby nevyšly filmy, bude z tebe galeristka. Je to tak?

„To je možná trochu silné slovo. Galerista musí být i byznysmen, a to já moc nejsem. Já zatím těžím z toho, že galerie Azeret – dá se to hezky číst i pozpátku – sídlí v domě, který patří mojí matce. A pravda, že z výstavy malíře Petra Faltuse a sochaře Petra Balhara, která zrovna končí, budu mít poprvé i nějaké procento zisku. Takže – galeristka, asi ano.“

Snad i malířka, jak jsem někde četl…

„Prosím tě, pomatených informací bulváru si nevšímej. Protože vernisáž právě zmíněné výstavy byla spojena s křtem Jarryho knihy Nadsamec, kterou Petr Faltus ilustroval a ze které tam četl Jirka Lábus, přišlo do galerie na můj vkus až moc novinářů. Někdo z bulváru mě vyfotil před jedním obrazem a s pečlivostí sobě vlastní pod fotku napsali, že jsem jeho autorkou. Ne, malířka nejsem. Tobě trochu fušuju do řemesla, ale to přece víš.“

Vím, už jsem od tebe dlouho nic nečetl. Asi se psaní nestíháš moc věnovat. Mě ale spíš zajímá, co vedením galerie sleduješ, když zisk to zdá se není?

„Mě vždycky bavila spisovatelka Gertrude Steinová. Teď už ji trochu kopíruju i postavou, ale orientaci si hodlám ponechat vlastní. Nicméně jako ona i já mám ráda výtvarníky, básníky, spisovatele. A tak mě napadlo, že bych jim mohla poskytnout prostor. ‚Komunikační centrum‛, takhle příšerně se to nazvalo na povolovací žádosti. Jednou se tu sejdou univerzitní profesoři a diskutují a hádají se o problémech, kterým rozumí jen oni. Jindy si tu do vlasů vjedou čarodějové. Samozřejmě i výtvarníci se tu setkávají, amatéři s profesionály, přicházejí noví a noví lidé a jejich světy se vzájemně prolínají. Jsou tu přednášky i happeningy, autorská čtení, večery šansonů, jazz… Do toho vstupují i manažeři a byznysmeni, kteří galerii obohacují nejen potenciálně ekonomicky, ale i duchovně.“

Dobrá narážka, duchovně… Ještě medituješ s kamínky, s vlastnoručně odlívanými svíčkami, ještě koketuješ s esoterikou, nebo ses z toho jako rozvíjející se byznysmenka už vyléčila?

„Z toho se nedá vyléčit. To jen s postupem času poznáváš, jak skvěle to funguje, a můžeš o tom už přestat mluvit. Stačí si jen přát. Ovšem správně přát. Problém je, že spoustu věcí si člověk většinou přeje špatně, neobratně. Zpětně jsem se o tom přesvědčila i já, protože samozřejmě i já jsem si v různých fázích života leccos přála, ale nedopadlo to tak zcela podle mých představ. Špatná formulace, nedostatečná specifikace.“

Co si zrovna v tomto čase přeješ?

„To ti tak budu povídat!“

Pak se ale nediv, že tomu nevěřím.

„Dobrá. Mluvil jsi o tom, že už jsi dlouho nic ode mě nečetl. Není to ani týden, co jsem měla stejné myšlenky: že píšu méně, než bych chtěla a že je to možná škoda. Jenže když není kam, nedá se asi nic dělat. A dva dny nato mi do e-mailu přišla nabídka, zda bych pro jeden časopis nechtěla napsat povídku. Stačí?“

ynezorPumanzeSaNyknalC

Reklama