Článek
Smíšená manželství přestala být výjimkou. Partnerské páry z různých kultur žasnou nad zázrakem: jejich dítě má schopnost naučit se nenásilně oba jazyky rodičů a vstoupit do života se dvěma mateřskými jazyky. Ve skutečnosti se o žádný zázrak nejedná. Lidský mozek je utvářen tak, aby v dětství mohl vstřebat široké jazykové dovednosti.
Lidé, kteří žijí v oblastech, kde se jazykové kultury mísí, přijímají bilingvní model zcela samozřejmě. Bývalo tomu tak například na česko-německém pomezí. A funguje to i v případě zcela odlišných jazyků slovanského a ugrofinského původu, jakými jsou slovenština a maďarština na jižním Slovensku.
Buďte důslední
Bilingvní rodiče musí být v komunikaci s dítětem důslední. Už od plenek je lepší, hovoří-li na něj každý svým jazykem. Ne občas, ale stále. Vnáší to do duše dítěte jakýsi řád, který mu usnadňuje orientaci. Zjistíte, že velmi brzy začne dítě komunikovat s každým rodičem tím „správným" jazykem.
Často se stává, že dítě začne jeden z jazyků považovat za dominantní, zejména hovoří-li jím širší okolí - prarodiče, rozhlas, televize atd. To je zcela přirozené, a neznamená to, že druhý jazyk ovládá hůře. Přesvědčíte se o tom, až ho vezmete na prázdniny do rodné země druhého z rodičů.
Stává se, že je jeden jazyk pro dítě dominantní.Foto: samphoto.cz/jiunlimited
Nepotvrzené mýty
V padesátých letech minulého století kolovaly mezi lékaři a psychology o dvojjazyčnosti nejrůznější mýty.
Říkalo se, že dítě vystavené vícejazyčnému prostředí, se ani jednomu jazyku nenaučí pořádně. V jeho mozku prý dochází ke zmatku, začíná hovořit pozdě a může mít celý život špatné vyjadřovací schopnosti nebo dokonce zaostávat ve vývoji.
Tyto teorie jsou překonané. Vznikaly na základě jednotlivých případů, kdy bylo dítě vystaveno třeba i čtyřem jazykům, a samo o sobě již bylo psychicky labilní. Zdravé dítě pod správným vedením rodičů by však mělo zvládnout nejen jazyky obou rodičů, ale i jazyk země, v níž rodiče žijí.
Čeština a děti emigrantů
Setkáváme se dnes s dětmi mnohých emigrantů, kteří češtinu ovládají špatně. Je to pochopitelné. Jejich rodiče se snažili v cizině asimilovat a pro budoucnost dítěte se jim čeština nezdála důležitá. I oni doma přecházeli na jazyk většinové společnosti. Měli pro to svoje důvody a není proč tento jev kritizovat. Jiní si češtinu udrželi a jako živý jazyk ji předali i dětem, narozeným v emigraci.
Dojemné jsou české enklávy, žijící například v rumunském Banátu nebo na území Chorvatska. Čeština 19. století se tu dědí z generace na generaci a je důkazem, jak malé dítě dokáže vstřebat jazyk, pro nějž nemá oporu jinde než v nejužší rodině.
