Hlavní obsah

Ukázka z knihy Marika

Foto: Nakladatelství XYZ

Marika Gombitová

16. 10. 2008

Vašo Patejdl, široké veřejností známý spolu s Jožem Rážem jako pilíře legendární skupiny Elán, Marice složil i několik písniček a stal se tak po Lehotském, Peterajovi a Žbirkovi čtvrtým velmi důležitým mužem v jejím profesním životě.

Článek

Študentská láska

Poprvé se spolu setkali již v roce 1976, když se Marika jako zcela neznámá dívenka z malé východoslovenské vesničky přestěhovala do podnájmu v Bratislavě, aby se pokusila dobýt svět svým neopakovatelným zpěvem.

A právě tehdy se to stalo. Marika a Vašo v sobě našli zalíbení. Když pak křehká blondýnka o pár měsíců později zpívala s Modusem písničku Študentská láska, přesně věděla, o čem je. Právě takovou studentskou lásku totiž prožila s Vašem, když skončila gymnázium a on studoval bratislavskou Vysokou školu múzických umení (VŠMU).

Jak dnes vzpomíná na Mariku jeden z nejpopulárnějších a zároveň i nejvlivnějších slovenských skladatelů, hudebníků, zpěváků a producentů? Vašo Patejdl nám poskytl exkluzivní rozhovor pouze na téma "Marika Gombitová"!

Kdy jste poprvé zaregistroval Mariku, kdy jste si jí všiml?

To je už velmi dávno. Byli jsme s Marikou velmi dobří kamarádi v podstatě hned, jak se objevila a přišla do Bratislavy. Bylo to v období, kdy jsem byl ještě na vysoké škole a Janko Lehotský připravil novou sestavu své kapely Modus, ve které byla i Marika. My jsme se s nimi jako kapela setkávali na různých akcích a tak jsem se seznámil nejen s ní, ale i se všemi muzikanty. Byli to Východňári, z našeho Bratislavského pohledu, to znamená lidi z Košic a okolí. Docela jsme si s těmi muzikanty padli do noty a bylo to sympatické období. Hráli po klubech, kde jsme i my jakožto Elán tehdy začínali. Byli ale o stupínek výš, protože se dostali i na Bratislavskou lyru, o čemž se nám mohlo jenom zdát. Byli to tedy takoví naši souputníci.

Jaký jste měl dojem, když jste ji slyšel zpívat?

Už tehdy bylo jasné, že do Bratislavy přišlo něco, čemu se říká živé stříbro. Byl to prostě zjev, kterého bylo najednou všude plno. A v podstatě to platí až dodnes. Nějaká stejná, nebo alespoň jí podobná zpěvačka, která by dokázala to, co už ona tehdy, se tady dosud neobjevila. Okamžitě proto bylo jasné, že toto je super objeva že to je super zpěvačka.

Je pravdou, že jste ze začátku byli i více než jen kamarádi a kolegové? Óóóó... Tak jde život. Byli jsme si svého času bližší, ale nedělal bych z toho žádnou aféru. Zkrátka to byla taková studentská láska, období, kdy lidé spolu chodili a my byli mladí.

Foto: Nakladatelství XYZ

Marika před nehodou

Jak dlouho jste spolu byli?

Víte, že už ani nevím. Možná pár měsíců. Důležité je, že jsme zůstali v pohodě a myslím, že dodnes patřím k jejím blízkým lidem a to jsem rád.

Marika po svém příjezdu do Bratislavy bydlela i se třemi muzikanty z Košic v malém bytě u Janka Lehotského i s jeho rodinou a později po podnájmech. Bydlel jste vy u ní nebo ona u vás?

Co vás napadá, my jsme spolu jen trochu chodili, a ne žili. Měli jsme některé společné programy, byli jsme si sympatičtí a určitý čas blízcí. Dodnes spolu normálně fungujeme. Nebyl to několikaletý vztah. Když skončil, rozešli jsme bez slz a výčitek, zůstali jsme dál přáteli.

Kdy jste spolu začali spolupracovat?

Někdy kolem roku 1985. Tenkrát odešla od Janka Lehotského a nám asi za rok nato vyšla deska Voľné miesto v srdci. Marika na ni složila i duet Uličník bozk, který jsme spolu nazpívali. To bylo velmi příjemné a zajímavé období. Já jsem zase pro ni složil píseň Mami, mami a nahrál jsem ji tehdy s absolutně neznámým a začínajícím kytaristou Henry Tóthem, který dnes hraje v naší kapele. Byly to spíš ale takové naše úplné začátky, takové oťukáváni. Mnohem více se pak naše spolupráce rozvinula při práci na další desce.

Myslíte Ateliér duše? To vyšlo o rok později, že?

Ano, v roce 1987. Tam jsem dostal velkou příležitost a byla to v podstatě jedna z mých prvních producentských prací. Ujal jsem se tehdy desky jako producent, což v té době nebylo vůbec známé slovo. Měl jsem na starosti celou desku a také jsem ji z větší části nahrál. Pozval jsem do studia své muzikanty a dost písniček jsem na album i složil. Samozřejmě, že svými skladbami přispěla i Marika, která je mimo zpívání i velmi schopnou skladatelkou. Na tu desku jsem dodnes docela hrdý. Myslím, že se opravdu podařila, a dokonce jsme na ni zařadili i její duet s Karlem Gottem. Rád na tu dobu vzpomínám.

V roce 1987 vám ještě vyšla vánoční EP deska, vzpomenete si i na tento projekt?

No jistě, jmenoval se Slávnosť úprimných slov. Byl to, pokud si dobře vzpomínám, nápad Kamila Peteraje, a jednalo se o typicky vánoční desku. Vyšly na ní čtyři vánoční písničky, které jsem produkoval a z valné většiny i napsal. Podařilo se nám dát dohromady Janka Lehotského, Richarda Műllera, Mariku a i já jsem si tam trošku zazpíval. Od té doby vzniklo u nás několik vánočních projektů, ale tento byl první, stěžejní a nadčasový. Písničky z něj se o Vánocích pořád hrají, dokonce nedávno vyšla reedice na cédéčku, na kterém se objevilo i pár nových písní s Pavlom Hammelem, Katkou Hasprovou a dalšími zpěváky.

Foto: Nakladatelství XYZ

Legendární zpěvačka trochu jako pankerka...

A jak jste přišli na Richarda Műllera?

Bylo to období, kdy jsme s Richardem udělali hit Po schodoch. V té době jsem vůbec dělal jak na běžícím páse mraky projektů, mimo jiné jsem taky spolupracoval s Peterem Nagyem, s Beátou Dubasovou, později i s kapelou Team a Paľom Haberou. Naplno jsem se tehdy věnoval v podstatě dvěma věcem - skládání a nahrávání. Oslovit Richarda byl myslím opět nápad Kamila Peteraje, tak jsem mu zavolal a on přišel. Nebyl to vůbec problém. Tenkrát jsme prostě dělali každý s každým. A v podstatě to není problém dodnes. Nikdy jsme si nehráli na to, že někdo s někým spolupracuje a s jiným ne. Atmosféra na slovenské scéně byla mezi námi, vrstevníky, úplně jiná, než je teď. Alespoň si to myslím. Někdy, když vidím ty mladé kapely, mám takový pocit, jako by na nás byli trošku naštvaní. Je pravda, že teď je větší konkurence a místa na poli slávy je málo. Ale potíráním a znevažováním historie, byť i tvořené mezi dráty, ještě nikoho slavným neudělalo. Nám ta muzikantská sounáležitost pomáhala přežít.

Po plodném roce 1987 jste měli s Marikou delší tvůrčí pauzu, která trvala až do roku 1994, že?

Ano. To jsme udělali album Zostaň a byla to taky zajímavá práce. Už třeba proto, že jsme ho nahrávali v mém vlastním studiu Relax, které jsem si v roce 1991 postavil a zařídil. Na tu dobu to bylo velmi riskantní a nákladné, takže jsem ze začátku měl obavy, abych vůbec splatil všechny půjčky. Ale časem se nám podařilo získat dobré jméno, a tak jsem v něm postupně hostil opravdové špičky tehdejší muziky. Nahrávali tam své desky Richard Műller, Money Factor, Elán, Pavol Habera s Karlem Gottem hit Když muž se ženou snídá, který pro něj složil, písně z filmu Fontána pre Zuzanu 2. Taky Janek Ledecký a další. Se špičkovými sólisty natáčíme v Relaxu dodnes. Byla pro nás tehdy čest, že jsme mohli udělat i album Zostaň pro Mariku.

Jak se s Marikou, která je upoutaná na kolečkové křeslo, natáčelo?

Bylo to samozřejmě trošku náročnější, protože jsme se museli přizpůsobovat termínům, kdy mohla Marika, což vzhledem k jejímu zdravotnímu stavu bývalo trošku komplikovanější. Ale bylo právě dobré, že jsem měl své studio a nemuseli jsme tak nic přeobjednávat, nebo rušit. Mohli jsme nahrávat vždy, když byla nálada, chuť a čas, což bylo vynikající a celkově se to odrazilo i na atmosféře celé desky.

Poté už jste spolu žádné album nenatočili, proč?

Je to tak a mrzí mě to. Už to bude čtrnáct let a bylo to její poslední řadové album. Já jsem se pak vrátil do Elánu, měl jsem spoustu jiné práce a s Marikou jsem ztratil víceméně kontakt. Ona se v té době trochu odmlčela, takový je život a v umění to platí dvojnásob, že se člověk potřebuje občas nadechnout. Potom bylo chvíli období, kdy jsme spolu začali dělat na písničkách z mého muzikálu Adam Šangala, chtěli jsme i vydat cédéčko. U Mariky doma jsme natočili jednu z nich - Tak som chcela všetkých milovať, která se pak dostala do rádií a i na její poslední výběr hitů, ale pak znovu nastala pauza. Já to ale nijak zvlášť neřeším, v duchu textu jedné písne: čo má byť sa stane čekám, až mi jednou Marika zavolá, abych přijel, že pokračujeme.

Foto: Erik Kollárik

Autonehoda se stala 1. 12. 1980

Jak Marika vůbec působí v nahrávacím studiu? Nemá třeba nějaké potíže právě kvůli tomu, že je na vozíčku?

Ne. My jsme to tady zažili za socialismu a viděl jsem to i v Severní Koreji ještě v roce 1988, když jsem tam byl na Festivalu mladých a studentů, jak byli hendikepovaní lidé společnosti na obtíž. Tam je dokonce schovávali! Myslím si, a chvála Bohu za to, že se už hodně změnilo a že tito lidé jsou přirozeně integrováni do společnosti stále víc a víc. Vždyť každý máme nějaký problém. Někdo ho má na duši, jiný v nohou, proto není potřeba z toho dělat nějakou vědu. Při nahrávání s Marikou byla jiná pouze jediná věc - bylo zapotřebí udělat jednu místnost, kde by mohla odpočívat a lehnout si. A že při zpívání nestojí, ale sedí, taky není nic neobvyklého, já na koncertě sedím za piánem taky! Šlo a jde o to, jestli posluchači tomu zpěvákovi uvěří, nebo ne. A když zpívá Marika, věřím jí každé slovo!

Kdy jste se s Marikou viděl naposledy?

Nóó... to už je dávno. Asi rok, možná i víc. Naposledy jsme se viděli u Mariky doma, právě když jsme nahrávali už zmíněnou písničku z muzikálu Adam Šangala, která pak vyšla jako bonus na dvojalbu jejích největších hitů Vyznanie.

Jak probíhá takové domácí nahrávání?

Díky vyspělé počítačové technice to je docela jednoduché a nahrávací studio se v podstatě vejde do jednoho notebooku, ke kterému stačí připojit mikrofon se stojanem a sluchátka, aby se slyšela. Je úžasné, že se už dnes dá nahrávat takhle v soukromí. Marika byla vždycky absolutní profík. Na nahrávání je vždy velmi dobře připravená. Nikdy jsme spolu nenahrávali způsobem: Stop, a teď to zkusíme ještě jednou. Nahráli jsme si tu písničku dvakrát nebo třikrát a vybrali jsme pasáže, které byly nejlepší, a tím byl její zpěv v podstatě hotový. Pak jsme ho ve studiu jen domixovali s hudbou a písnička byla na světě. Samotné nahrávání u Mariky netrvalo ani hodinu.

Co si o Marice dnes s odstupem času myslíte?

Je obdivuhodné, že i po nehodě dokázala a pořád dokáže zpívat tak, jak zpívá. Pro mě je Marika symbol absolutní zpěvačky. Je to zkrátka baba, která zazpívá slaďák, nebo rychlou věc, ale vždycky do toho dá všechno. Jinou takovou zpěvačku, která by to dokázala tak jako ona, na Slovensku prostě nemáme. Za všechno mluví fakt, že i když několik let nezpívá, tak se stále umísťuje v pěveckých anketách na předních místech. To je známka toho, že na ni lidé nezapomnělia že ji mají stále moc rádi. Na tom je vidět, že má opravdový talent. Taková zpěvačka se rodí jednou za sto let. Marika je fenomén.

ynezorPumanzeSaNyknalC

Reklama

Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.