Hlavní obsah

Uštvaná matka: Nejhorší dětská otázka? „A už tam budeme?"!

Foto: Petr Makovička

Ještě v žádné knize jsem nenašla odpověď na otázku A už tam budeme?...

Když slyším během cestování po naší krásné zemi větu „A už tam budeme?“ zhruba tak po desáté, rukama tak silně svírám volant, že se tovární důlky pro správný úchop začnou prohlubovat.

Článek

Vždycky se mi v hlavě vyjeví scéna z pohádky Shrek 2, kde je oslík natolik nedočkavý, že svým neustálým vyptáváním deptá osádku cibulového vozu. Jsem deptána během cest podobným způsobem od svých dětí. Jim to ovšem musím prominout. V článku „ Poradíte mi, jak na výletě unavit děti a ne sebe“ jsem jemným způsobem naznačila, že orientační smysl není tak úplně můj kamarád. Jsem ztracená nejen v místech, která neznám, ale občas i v koutech, které mi jsou známé poměrně dost.

Nevím, čím je to způsobeno. Dalo by se říct, že je to vrozená vada. Jsem natolik prostorově lehko ztratitelná, že i při sběru hub se pohybuji pouze do míst, odkud vidím na silnici. Pokud bych totiž ztratila jediný záchytný bod, byla bych odsouzena strávit zbytek života jako Tarzan. V případě, že bych našla uprostřed lesa připojení k internetu a nepoužívaný funkční počítač, pak byste si nečetli o číslu jedna a číslu dvě, ale jejich jména bych pozměnila na Romulus a Remus. První článek by se zřejmě jmenoval „Jak si vyrobit oprátku z lučního kvítí aneb Uštvaná matka radí, jak se stát součástí lesního ekosystému“.

Pro případ, že bych se ztratila, jsem tudíž musela pořídit do auta takzvanou „krabičku poslední záchrany“ známou jako „kápezetka“. Jak je totiž vidno z mých dochovaných fotografií, je možné, že by mě nikdo nehledal.

V této krabičce vozím setrvale náhradní baterii na mobil (nevím, zda je vybitá či nabitá, ale je tam), mapu celé Evropy, kompas, nožík alias žabikuch, sirky, noviny z loňského dubna, tužku a papír, sáčkovou polévku, konzervu maďarského guláše, tři lžíce, encyklopedii hub a v neposlední řadě baterku.

V kufru vozidla mám taky dva polštáře, deku, náhradní oblečení pro celou osádku, stan, kladivo a samozřejmě rezervní pneumatiku. To vše jsem dotáhla k maximálnímu uspokojení GPS navigací. Bohužel ani tato vymoženost mi nezaručí bezpečnou nejkratší přepravu z bodu A do bodu B. Většinou vyjedu správně z bodu A, ale vezmu to (na radu navigace) kolem bodu C a D, někdy i E, než se mi podaří nepozorovaně minout bod B a dostat se do bodu F, do kterého jsem sice namířeno neměla, ale nakonec tam stejně skončím.

Myslím, že některé navigační systémy jsou schválně namluveny špatně. Speciálně ten můj je prototyp přístroje, který v sobě ukrývá zradu, aby se lidstvo donutilo opět používat mozek a hlavně mapu. Tato zrada je v něm ukryta v podobě ženského hlasu, který mi radí. A radí mi špatně. Pro příklad uvedu, že mi uprostřed dálnice poradila, abych se otočila do protisměru. Jelikož jsem chytrý člověk, brzy jsem prozřela a přesto, že mi navigace radí, kudy mám jet, vždy se spoléhám na svůj vlastní instinkt pudu sebezáchovy a čas od času tu ženu v krabičce ignoruji. Při cestě v lese, polní cestou nemůže zahlásit, ať odbočíte doprava, když všude napravo od vás je jen porost jehličnanů. Jsem dostatečně šílená, dětem by se to asi líbilo, ale kličkování mezi stromy je i na mě moc.

Po těchto svých zkušenostech jsem se rozhodla, že nebudu cestovat sama. Kromě „kápézetky“, naplněného kufru a špatné navigace, hledám v současné době sparring partnera pro bloudění po krajích naší matičky země. Upozorňuji ovšem všechny adepty, že mé děti se pořád ptají „Kdy už tam budeme?“.

Kdo tuhle větu nezná, ať mi napíše...

ynezorPumanzeSaNyknalC

Reklama

Sdílejte článek