Hlavní obsah

Uštvaná matka: Nepořádek v autě nevadí, sprosté slovo ano!

Foto: Petr Makovička

Výchova dětí by měla mít své hranice. Ale kde?

Kde jsou hranice a kam až je v průběhu výchovy posouvat? Ptám se občas sama sebe, co vše jsem schopná u svých dětí tolerovat a kdy už je pohár víc než přeplněn. Můžu si dovolit říct, že to nevím?

Článek

Přiznala jsem vám, že mám v autě absolutní bordel, že mě život s dětmi zdeformoval a že jsem z nich občas na prášky. Podělila jsem se s vámi o spoustu jiných příhod a pocitů, kterými mě rodičovství obdařuje, ať už jste si je vyložili v dobrém či špatném slova smyslu.

Často slýchám, že mám se svými dětmi svatou trpělivost, a nevím, jestli jsou to slova obdivu nebo slova vyjadřující to, že jsem až příliš tolerantní a benevolentní. Pochybuji dnes a denně, zda mé reakce a výchovné metody jsou nebo nejsou správné. Nevím, zda jdu ve výchově tím správným směrem. Ale snažím se. Snažím se podle vlastního svědomí a vnitřních představ o tom, jak si přeji, aby se mé děti chovaly. Snažím se vštípit jim základy pro to, aby z nich byli slušní a ohleduplní lidé.

Nechtěla bych, aby se mé děti chovaly podle vzorce chování, kterého jsem byla svědkem nedávno v jedné kavárně s dětským koutkem. Mé děti si odběhly hrát a já jsem si povídala se svou kamarádkou. Skoro jsme se neslyšely. Bylo sice plno, ale důvodem pro to, že jsme na sebe takřka křičely, byly pouze dvě děti. Rozpustilé, zhruba osmileté dívenky, které ječely a doslova lítaly po celé kavárničce sem a tam a práskaly svými hračkami do všech okolních stolů, včetně toho našeho. Marně jsem čekala na zásah rodiče či jiného doprovodu. Nikdo nereagoval. Držela jsem se zuby nehty, abych to nebyla já.

Viděla jsem, jak se dá totálně podělat výchova dítěte. Viděla jsem šestileté děvčátko, které vyslovilo v jedné větě více sprostých slov, než mám já sama ve slovníku. A je mi z toho smutno. Ale jsem ráda. Na základě historek jiných lidí a na základě vlastních zážitků s jinými dětmi vidím, že nakonec nějaké hranice skutečně asi mám.

Své hranice často posouvám. V jistých situacích. Ale jsou situace, kdy neustoupím ani o píď, i kdyby se moje milované děti na hlavu stavěly. Můžu dusit smích, když můj syn v autě okomentuje jízdu řidiče před námi slovy „Jeď, ty vole“, ale mocně ho za to seřvu. Zakážu mu na večer počítač za to, že popsal propiskou celé tělo svojí sestřičky tak, že vypadá jako švédská křížovka. Potlačím nutkání zahrát si piškvorky na jejím novém mřížkovaném tetování. Můžu mít chuť fandit svému synovi, když se v obraně cizí holčičky vrhne po útočníkovi, ale zakážu mu prát se a využívat své převahy. To jsou některé z mých hranic. Děti je potřebují.

Ať už se doba posunula jakkoli rychle kupředu, v případě výchovy dětí by se nic posouvat nemělo. Bohužel to tak nefunguje a mně se, stejně jako vám, jednoho dne vrátí veškeré výchovné chyby zpět, jako bumerang.

Co takhle se držet svých hranic? A kde skutečně jsou? Jsem na dobré cestě to zjistit. A co vy?

ynezorPumanzeSaNyknalC