Hlavní obsah

Uštvaná matka: Tohle naše děti nikdy nepoznají!

Foto: Petr Makovička

Dřív nám stačilo málo, a vyhráli jsme si víc než dost

Když jsem byla malá, všem panenkám jsem ostříhala vlasy na ježka a omotávala jsem jim obvazem všechny končetiny. Brácha si stavěl letadýlka a z párátek vyráběl silnici pro auta. Stačilo nám málo a mě občas mrzí, že právě to „málo“ dnešní děti nepoznají, a proto si věcí váží mnohem méně.

Článek

Vymoženosti dnešní doby jsou pro mé děti samozřejmostí, a já jsem vděčná, že si pamatuji dobu, kdy tyto věci pro mě samozřejmostí nebyly. Nostalgicky vzpomínám na žvýkačku Pedro za „kačku“, kterou někteří z nás schraňují dodnes, protože velikostí pasuje do mechanismů nákupních vozíků. Pamatuji si, když jsem dostala od babičky celou jednu korunu a v obchodě jsem rozmýšlela, jestli si koupím ono Pedro, nebo Ledňáčka v papírovém sáčku. Vždycky to vyhrál Ledňáček, protože tehdy to ještě byla skutečná smetanová zmrzlina, stejně jako „polárkáč“.

Mrzí mě, že naše děti už ani nepoznají, jaké to je, pískat na své kamarády pod oknem a lézt přes plot do cizí zahrady, aby si nakradly třešně. Dnes se děti prozvání mobilem a místo krádeže třešní sedí u dětského hřiště, plivou si pod nohy a nedopalky trousí všude kolem sebe. Vzpomínám na své nikotinové začátky, kdy jsem za barákem tajně kouřila při venčení psa s rohlíkem v kapse a byla jsem přesvědčená, že když tu cigaretu tím rohlíkem zajím, nikdo to nepozná.

Také vzpomínám na počátky mobilních telefonů. Svůj první mobil jsem dostala v patnácti letech a do té doby mi nijak nechyběl. Nechápu nutnost dnešní doby pořizovat dětem tento přístroj už od prvního vkročení na půdu základní školy. Mým dětem ho pořizovat rozhodně nebudu a nepřesvědčí mě ani fakt, že ostatní ze třídy ho mít budou.

Stejně tak svým dětem nehodlám pořizovat počítač, i když občas usednou za ten můj. Nechci, aby se setkávaly s přáteli na facebooku místo schůzek na hřišti. Nechci, aby si místo povídání zvykaly na komunikaci přes Skype a ICQ s použitím tisíce emotikonů a smajlíků. Vím o tom své. Mám víc přátel ve virtuálním světě, kteří jsou mi vzdáleni na míle, než těch, kteří mě fyzicky navštíví, když je mi úzko.

Chybí mi ty časy, kdy jsme používali magnetofonové pásky a s rukou na pauznutém tlačítku „rec“ jsme čekali, až bude hrát v rádiu naše oblíbená písnička, protože neexistovaly servery, ze kterých bychom si ji stáhli.

Chybí mi ty časy, kdy jsem se dovolala do rádia a nechala si na Silvestra zahrát písničku od East 17 „Stay another day“, protože jejich kazeta byla beznadějně vyprodaná. Pamatuji si, jak jsem propiskou navíjela magnetofonový pásek, protože náš přehrávač je pořád trhal, a já je pak slepovala izolepou. Při poslechu pak v místě spoje přeskočil zpěvákovi hlas, a mně to přišlo šíleně legrační.

Chybí mi ty časy, kdy jsem chodila do knihovny a nosila si domů stohy knih, které jsem mnohdy ani během jednoho měsíce nepřečetla. Kolik dětí chodí dnes do knihoven? Kolik dětí má víc knih, než dévédéček? Kolik dětí by dokázalo přežít jeden den bez počítače, bez mobilu, bez televize, bez iPadu či iPodu (rozdíl mezi nimi mi pořád nedochází)? Zkuste jim tyhle vymoženosti sebrat, a uhryžou se nudou.

Chybí mi ty časy, kdy jsem si vystačila se dvěma panenkami a krabičkou párátek. Stačilo nám málo. Možná, že jsme nemohli sníst, kdykoli se nám zachtělo, banán nebo pomeranč, ale už jako malé děti jsme věděli, jak si věcí vážit.

Napište mi do diskuze, jak se stavíte k pořizování mobilů dětem a co chybí v dnešní době vám?

ynezorPumanzeSaNyknalC

Reklama