Hlavní obsah

Uštvaná matka: Tyhle fígle na děti selhaly!

Foto: Petr Makovička

Na děti jsme někdy krátcí...

Když byl můj syn ještě batole, byl taková malá netýkavka. Nenechal na sebe sáhnout v ordinaci lékaře, nenechal si ostříhat nehty, stříknout do nosu či podat sirup proti kašli. Choval se jednoduše jako chlap.

Článek

Co se týče stříhání nehtů, tam jsem si musela vymyslet strategii. Jediný moment, kdy se mi podařilo ho obsloužit manikúrními nůžkami, byl v okamžiku, kdy jsem mu strčila do rukou flašku s teplým mlékem. V tu chvíli by mu bylo snad i jedno, kdybych mu amputovala levou nohu bez narkózy. Regulérně byl v rauši a nevnímal svět okolo. Střihala jsem jako zběsilá, abych to stihla, než bude na dně.

Později můj fígl prokouknul, flašku si držel oběma rukama a nohama si přitom pěkně pokopával, takže mi to značně ztížil. Začala jsem mu tedy střihat nehtíky ve spaní. V první, nejtvrdší části jeho spánku jsem se přišourala s nůžkami k postýlce a za asistence švagrové, která mi u toho svítila baterkou, jsem provedla úkon. Horší to bylo v době, kdy švagrová nebyla po ruce a já si musela svítit sama. S miniaturní baterkou v ústech mezi zuby jsem šilhala a snažila se zaostřit, abych nestřihla vedle. Nezřídkakdy se stalo, že mi ze spaní ucukával nožkama, já jsem střihla sama sebe a div, že jsem nerozkousla tu mini baterku.

S podáním sirupu proti kašli či s antibiotiky to bylo ještě horší. Jednoduše byl dítě chronicky nedůvěřivé a cokoli, co neznal, odmítal ochutnat, nedejbože pozřít. V počáteční fázi jsem se ho vždy snažila ukecat řečmi, jak je ten sirup strašně dobrý, ba dokonce jsem ho i sama ochutnala a předstírala, že jsem nic lepšího v životě nepolkla.

Musíte uznat, že to byl výkon hodný ocenění, protože některý sirupy jsou fakt hnusný. Byly chvíle, kdy jsem se ho pokoušela i uplatit, ať už pohádkou v televizi, nebo bonbonem, ale bohužel skoro vždy si jen líznul a začal se mocně nadavovat. Nedokázala jsem si představit, co by dělal, kdyby snědl neuvěřitelných pět mililitrů (čajová lžíce), když mělo takové následky i ubohé líznutí.

V této fázi jsem většinou přešla k metodě podvodu. Ve snaze nenápadně ho donutit sníst lék jsem ho kamuflovala do čehokoli tekutého. Do čaje, do šťávy, do kakaa, ba dokonce do rajské polévky. Jako pravý degustátor si jen čichnul a odmítl. Zřejmě pro špatný buket. Poslední možností bylo použití násilí a donucovacích prostředků.

Po zakoupení nového sirupu, protože ten první jsem vypráskala zcela zbytečně na již zmíněných dvou fázích, jsem se s tím už moc nepárala. Jelikož mi nikdo nechtěl asistovat, musela jsem mu přidržet ruce a dávkovačem mu lék dostat za kraj úst. Občas jsme se prali hodně dlouho, jindy to vzdal sám a někdy i polknul. Samozřejmě u toho dělal scény, jako kdybych ho mučila, čímž psychicky vydíral nejenom mě, ale všechny v dosahu jednoho kilometru. Jak ovšem tvrdím, „zdraví je přednější“, a proto jsem sama sobě to malé trýznění velmi rychle odpustila a on si to v současné době už ani nepamatuje.

Jsem ráda, že už je toto období za námi a že už sám přišel na to, že některé nepříjemné věci jsou zkrátka potřebné a nutné, jsou nám k dobru a je lepší je přijmout než se jim bránit. Pokud někdo zná nějaké osvědčené fígly, jak ty naše nezbedy takzvaně „přečurat“, ráda si o nich přečtu.

ynezorPumanzeSaNyknalC