Hlavní obsah

Uštvaná matka: Ženské-slepice? Nejvíc jich je na hřišti!

Foto: Petr Makovička

Matky, které pomlouvají cizí děti, nemám ráda!

Občas mám pocit, že jsou některé matky jako slepice v kurníku. Věčně kvokají a vzájemně se soutěživě přebíjejí, která z nich snesla lepší vejce. Upřímně? Nechápu to!

Článek

Jistě, že pro každou z nás právě ten náš potomek bude vždycky hrát prim, ať už provede cokoli, ale nepovažuji za smysluplné ono „kvokání“. Pouhý fakt, že přečtením mých článků mají mnohé z vás pocit, že vystudovaly dětskou psychologii a jsou natolik odvážné, aby hodnotily mou výchovu, dokazuje, že cizí děti se vždycky vychovávají líp. A nejlépe na dálku.

Je to zvláštní, protože mám kamarádku, která bydlí takřka čtyři sta kilometrů daleko, nikdy jsme se neviděly, má dvě děti a známe se poměrně dlouho a dá se říct, že i dobře, ale nikdy bych si nedovolila hodnotit její výchovu nebo charakterové vlastnosti jejích dětí.

Uvedla jsem sebe jako příklad, ale vidím to takřka denně kdekoli. Stačí pouhý pobyt na dětském hřišti, kde je větší množství dětí a matek. Jakmile některé z dětí vyčuhuje nad ostatní, ať už křikem, pláčem, svou aktivitou či rozšlapáváním báboviček ostatním, okamžitě je jeho matka považována za neschopnou a ono dítko za spratka.

A já nechápu proč? Nikoho nenapadne, že ten „zlobivý a nevychovaný“ chlapec může mít ADHD nebo jiné postižení. Nikoho nenapadne, že mu třeba roste zub, špatně se vyspalo nebo prožívá emocionální změnu, která má vliv na jeho chování. V našem kraji se říká „není každý den posvícení“ a i děti mají právo být náladové. Ba dokonce mají právo zlobit, aby se vyrovnaly s něčím, co samy nechápou a nejsou schopné ani interpretovat rodičům.

U dětí do zhruba tří let si myslím, že ani nelze použít termín „nevychovaný spratek“. Výchovným procesem teprve prochází, je zrovna v jeho začátcích, kdy začíná chápat cokoli, co je mu vysvětlováno. K jeho vývoji v této době patří vztekání, prosazování svého já a takzvané období vzdoru. Prošli jsme si tím všichni a prochází tím i naši potomci. Jen na těch našich nám to tolik nevadí, ale jakmile vidíme na veřejnosti nějaké vzpouzející se dítě, hned jsme Einsteini a víme, jak bychom se v dané situaci zachovali my. Samozřejmě vždy líp než konkrétní matka, protože my jsme přece snesli to „lepší“ vejce.

Já jsem nesnesla „lepší“ vejce. Řekla bych, že jsou to normální vajíčka velikosti M, stejná jako kterákoli jiná a i z těch svých mám občas chuť udělat míchanici. Moje děti zlobí stejně jako ostatní. Někdy víc, někdy míň. Většinou vím proč, a co tomu předcházelo. Čas od času se mi i podaří situaci vyřešit tak, aby zlobit přestaly. Když se chovají jako hysterky na veřejných místech, většinou odcházíme se sklopenou hlavou pryč a situaci si vyříkáme až za rohem. V případě, že tento výstup mých dětí (který není nijak častý) uvidí ovšem jiné matky, začnou kvokat „Vidělas to? To by si můj Pavlíček nikdy nedovolil. On totiž ví, jak se má chovat.“

Nevím, jestli je možné, že se některé děti narodí a už v plenkách „ví“, ale mé děti se všechno musely naučit a naučily se to tak, že si to zkrátka vyzkoušely. I to válení se v supermarketu na podlaze v prenatální poloze kvůli lízátku si prubly. Proč ne? Kdo nic nezkusí, ten nic nezíská.

Na rozdíl od oněch slepic, jež rády komentují výchovu cizích a na vlastní koukají s růžovými brýlemi, si já můžu dovolit říct o svých dětech, že zlobí natolik, že hledám dvě hluboké jámy v lese, ale děti ostatních matek bych nikdy nehodnotila slovem „spratek“. Ono to dítě se totiž pořád nechová jako Herodes a na veřejnosti či ve společnosti jiných dětí je úplně jiné, než je doma. Dalo by se říct, že navenek působí jako rotvajler a doma je to přítulný malý pudlík.

Já mám doma křížence. A co vy?

ynezorPumanzeSaNyknalC

Reklama