Článek
Slyšíš-li dnes na svou adresu ono označení „první dáma country“, jak se na to tváříš?
„Jednou mi už bylo přisouzené, tak to tak prostě beru. Navíc v něm cítím i určitou úctu, takže si ho svým způsobem vážím. Byla ale doba, kdy mi lezlo na nervy, protože jsem měla pocit, že mě svazuje. Uklidňuje mě, co svého času odpověděl Johnny Cash na otázku, co je to country. Každá dobrá hudba, řekl…“
Budiž, ale pokud to vůbec platilo, tak jen chvíli, a spíš pro reklamu. Navíc mi nikdy nebylo jasné, kdo je pak druhá dáma a třetí…?
„Country hudba ve mně určitě je, zůstala z toho poměrně dlouhého období, kterým jsem si prošla. Ale stejně tak je tam klasika, kterou jsem vystudovala, a také šansony, které jsem dělala už jako hodně mladá. Na Mladé písni Jihlava jsem v sedmnácti letech skončila na druhém místě s písní Rozvod Hany Hegerové. S tím vším se snoubí i blues, které mám ráda. A moc bych chtěla, kdyby z toho všeho nelezla žádná první dáma, ale Martinová.“
Věra Martinová nepatří k celebritám, které by obrážely večírkyFoto: Isifa
Já bych se ani nedivil, kdyby se ti ten titul zajídal. Česká country mi přišla vždycky poněkud směšná, skoro až trapná, taky nevěrohodná… Tobě ne?
„S tím samozřejmě nemůžu souhlasit. Tady u nás k sobě má hodně blízko country a trampská písnička. Jen to u nás nebyli dřevorubci z Apalačských hor, kteří se scházeli po práci v hospodě a hráli hudbu tak, jak ji cítili, nýbrž zdejší dělný lid, který za první republiky utíkal po pracovním týdnu k přírodě a romantice. Tam nespatřuju žádnou faleš, protože touha po romantice, útěky k ní v Češích vždycky byly. Jiná věc je boom country, který tady nastal po revoluci, kdy se do ní vrhal kdekdo jen proto, že v ní spatřoval úspěšný žánr a nebral vůbec zřetel na to, jak muzikantsky náročný je.“
Nepřipravovala tě věrnost country o určitou část publika, a tedy i o větší úspěch v mainstreamu, kde si nakonec stejně zakotvila?
„Se mnou byla jedna potíž: já jsem nikdy netoužila být popová zpěvačka. Tyhle mety jsem neměla.“
To je ale dost jedno. Mainstream si tě stejně našel a posluchači tě na konci 80. let katapultovali do první pětice Zlatého slavíka.
„A taky jsem se hned začala tetelit a natřásat. To je nakažlivé a asi stejné jako v politice – jak chutná moc, jak chutná úspěch… Zřejmě se málokterý člověk ubrání tomu, aby se místy nechoval jako blbec. Jenže já jsem si to naštěstí brzy v hlavě srovnala, vymezila jsem se i vůči onomu mainstreamu prostě tím, že především budu dělat hudbu, která jde ze mě, ať spadne, do jaké chce škatulky. Schizofrenně jsem se rozpoltila na ambiciózní polovinu, která pokukovala po prvních místech žebříčků a po slávě, a na tu, která chtěla mít svůj klid, dělat si svoji muziku, nemuset chodit na večírky, nezajímat bulvár – pokecaly si, a ta normální holka, která chce dělat muziku proto, že ji baví, převážila.“
Na výstavě fotek se svojí setrou LenkouFoto: Isifa
Výsledkem je ovšem klamné zdání, že jsi se kamsi vytratila, protože v médiích scházíš, a kdo ze showbyznysu není v médiích, jako by neexistoval. I to jsi tím sledovala?
„I na tom jsme se v onom rozdvojeném dialogu dohodly. Že chceme-li mít klid, chceme-li žít normálním, slušným způsobem, budeme se muset obejít bez médií. Ale jelikož jsem notně plachý a introvertní člověk, který se pro showbyznys narodil s nevhodnou povahou, jsem za to ráda.“
Mít přece nový hit v rotacích rádií není k zahození. Přidá plyn kariéře, pomůže finančně. Špatná úvaha?
„V zásadě dobrá, až na jednu okolnost: než začne hit v rádiích eventuálně nést peníze, dost jich to stojí. Dobrovolně, nezištně dnes komerční rádia tuzemskému interpretovi novinku nezahrajou. Když se pustíš do diskuse, narazíš na námitku, že hitová rádia hrají ověřené hity. Že se ty starší písničky nějak musely hity stát, na to už odpověď nemají. Televize je zase jiný případ. Se světlými výjimkami natočených koncertů a podobných pořadů dostat do televize písničku znamená jít tam vařit do nějaké show – a to děkuju, to mě nebaví. Proto jezdím hodně po vystoupeních, a tak dostávám nové písně mezi lidi.“
A pravda je, že třeba na nové desce neuslyšíme ržát koně ani zdálky…
„Na koncertech se tomuto repertoáru nevyhnu. Ale najdou se posluchači, kterým tohle ladění schází i v mé nové tvorbě. Píší mi, a já se jim snažím vysvětlit, že člověk se vyvíjí a že těžko můžu zpívat o koních, když s nimi nežiju, o tom, jak spím pod širákem, když to nedělám a dnes mám špatné spaní i na proležené matraci v hotelu. To by teprve byla faleš. A na novou desku mají koně vstup úplně zakázaný.“
I Věra Martinová letos vydala vánoční desku - jmenuje se Foukněme do svícíFoto: Lenka Hatašová
Protože Foukneme do svící je deska vánoční. Sice rovněž obehraný trik snad všech interpretů, ale z té tvé čiší snaha udělat to trochu jinak.
„To byl základní úmysl od chvíle, kdy jsem nabídku natočit vánoční album od vydavatelské firmy dostala. Potěšila mě, protože to už se dnes moc často nestává, aby vydavatel vyzval interpreta k natočení desky, spíš je už s natočenými alby odhání. S muzikanty – za hodně v tomhle smyslu vděčím hlavně svému kytaristovi Radkovi Hlávkovi, který většinu skladeb zaranžoval – jsme se shodli, že chceme natočit album komorní, co nejintimnější, které by působilo dojmem, že jsem i s kytaristou vstoupila posluchači do obýváku. Poslech bombastických vánočních alb, na kterých jako by hrál stále jeden a týž orchestr dva tucty stále se opakujících skladeb, nás odrazoval a zároveň nás stavěl před těžké dilema výběru.“
Vyřešili jste ho svérázně. Odkdy tíhneš k Rusku?
„Máš na mysli Modrý sarafán? Taky by mě nebylo napadlo, že někdy budu zpívat něco ruského, protože jsem z generace, která v sobě má k tomuto národu hlubokou nenávist. Ale tahle píseň si takový postoj nezaslouží, nemluvě o českém textu, v němž Zdeněk Borovec vložil za tuhé normalizace Waldemaru Matuškovi do úst krásný chvalozpěv na Pannu Marii. Ale nejvíc mi pomohla internetová stránka, na kterou jsem narazila úplně náhodou a už v čirém zoufalství – jakási učebnice angličtiny s odkazy na staré anglické a irské vánoční písně. Našla jsem tam pět překrásných, téměř neznámých věcí, přesně to, co desce scházelo a co potřebovala.“
Když už mluvíme o Vánocích a o startu do dalšího roku: co ty od něj potřebuješ nejvíc? Hádám správně, že pořádný kus dřeva, na který bys už podruhé zaklepala pevné zdraví?
„Na dřevo klepu průběžně, nejen na Nový rok, ale zatím se zaplaťpánbůh zdá, že je vše v pořádku a že jsem zdravá. Zachytilo se to včas.“
Rakovina prsu. Pomalu už módní nemoc zpěvaček. Jenže některé to vybubnují do médií a nakonec, když to přežijí, jim to přiživí kariéru, o jiných se to dozvídáme, až když je po všem. To je tvůj případ. Proč?
„I když každé nemocné, která se s tím problémem svěří médiím, věřím, že to myslí dobře – navzdory tomu, že třeba zrovna prožívá útlum zájmu –, osobně to považuji za rouhačství. A jsem vděčná za to, že mi lékaři vyšli vstříc, byli taktní a diskrétní, protože moje největší hrůza nebyla z operace, ale z toho, že mě média v nemocnici vyčmuchají. Až když bylo po všem a já měla loni psát na své webové stránky shrnutí končícího roku, přemýšlela jsem, zda s tím mám vyjít ven. A usoudila jsem, že moji fanoušci zřejmě mají právo se to dozvědět už proto, že jsem předtím musela rušit nějaké koncerty. Taky už jsem věděla, že je vše zažehnané, a že tedy můžu další ženské pobídnout, aby neváhaly s cestou k lékaři. Je zřejmé, a já jsem toho důkazem, že přijde-li se na nemoc včas, neznamená to konec.“
Safra, tolik optimismu na prahu nového roku, který nám Mayové předpověděli jako poslední, to se mi nelíbí. Začínala jsi kariéru Rozvodem, nevyzkoušíš si ho ve zralém věku naostro?
„Ani to nehrozí. Jsme spolu už přes dvacet let a zatím to funguje. Možná i proto, že jsme si každý už jeden rozvod vyzkoušeli.“
