Hlavní obsah

Veronika Žilková: Chcete naši chalupu? Neprodám!

Foto: Mona Martinů

Chtěla jsem prodat chalupu, ale neprodám!

Chalupy a chaty si pořizujeme, abychom alespoň občas byli blíž k přírodě. Ale já nejsem romantik ani folkař a chalupa mě štve. Je daleko a opravy mě stojí spoustu peněz. Chci ji prodat.

Článek

Na chalupě jsme ochotni na čas odhodit pohodlí svého domova. Jak se zpívá ve folkových hitech – necháme město za zády, dojmeme se u studánky, posedíme u táboráku a mrkneme na hvězdy...

Letos se na chalupě sešly všechny moje čtyři děti a jedno vnouče. Dvě děti jsou dospělé, jedno -náctiletý puberťák a jedno malý školák. Prázdniny jsou čas, kdy se svými potomky přece jen trávíme více času, než je během roku zvykem. A je to teda „hukot", jak říkají mladí.

První večer všichni vytáhli své mobily, tablety či notebooky a vypadalo to, že technický pokrok porazil i horskou samotu. V době, kdy se narodila nejstarší dcera, zde nebyla ani televize, ani koupelna. Mylo se v potoce, plíny se vyvářely na kachlových kamnech a místo splachovacího WC chodili všichni do kadibudky. Dnes je chalupa zrekonstruovaná. Bez možnosti teplé sprchy by se nám sem už nechtělo.

Ten první večer všichni seděli ve světnici pohromadě, ale každý ve svém světě. Někdo si psal sms, někdo byl na Facebooku, jiný hrál on-line hry. Ale nebyl to problém mladé generace, která si už údajně neumí normálně povídat. Největším počítačovým závislákem byla ten večer moje 89letá matka. Se sluchátkama na uších hlasitě skypovala se svým synem do Panamy. Taková je prostě doba a taky se možná každý uzavřel do svého světa z rozpaků.

Celý rok jsme se takhle všichni v jedné místnosti a bez možnosti úniku nesešli. Druhý den technický pokrok i čas všem z hlavy vytlačilo kouzlo chalupy. A ve všech se probudily vzpomínky na dětství.

Dospělé děti najednou vyžadují ke snídani kakajíčko a čerstvé rokytnické rohlíčky jako „zamlada", chtějí chodit na borůvky s bandaskou, kterou už jsem dávno vyhodila, a rozčilují se, že houpací síť se pod váhou jejich dospělého těla „nečekaně" prověsí.

Starší bratr, ač sjezdil svět a prohání holky, se do krve serve se svým mladším bratrem o hrníček s opičkou. Obou byl totiž v dětství ten nejoblíbenější, ten jeden neví, proč by ho měl mít zrovna ten druhý.

Nejstarší dcera se pohádá s nejmladší, že podvádí u kanasty. Nakonec praskne, že podváděly obě. Obě mají pod ubrusem ukryté karty. Vnouče si udělá bouli pádem z houpacího koníka, na kterém si ji kdysi udělala i jeho matka.

Koukám na ně a vůbec nevím, který rok letos vlastně je. Jsem romantická, sentimentální a připadám si jak z Verneovky. I bez stroje času cestuji v čase tam a zpět.

Na chalupě vedeme kroniku už 50 let, co sem jezdíme. Příležitostně do ní někdo něco napíše. Z některých prázdnin je informací víc, a pak si třeba tři roky nikdo ani nevzpomene zápis udělat. Dá se nalistovat, kdy kdo začal chodit na nočník, kdo který rok našel nejvíc hub. Zápisy jsou o narození i umrtí členů rodiny. Ale pozor! Pravidlo je, že do kroniky chalupy můžou psát jen dospělí.

Najdu propisku a chci romanticky a pyšně zapsat, že se mi narodil vnuk a právě slaví rok. V tom se za mnou ozve přísně:

„Co to děláš?"

„Píšu do kroniky."

„To děti nesmí."

„Mami, proboha je mi padesát."

„No a co. Jsi ještě pořád moje dítě. Dej sem propisku a počkej si."

Bez stroje času jsem se na chalupě vrátila do dětství i já. Tady svoji matku romanticky a bez diskuse musím poslouchat i v padesáti a jako babička.

Rozhodnuto, chalupu neprodám. Hezký den.

P. S.: Jakou letní romantiku zažíváte letos vy?

ynezorPumanzeSaNyknalC

Reklama