Hlavní obsah

Vladislav Chvála: Místo na problémy svádíme nemoci na viry

Foto: Kateřina Šestáková
středa 05:00

Pro jednoho šarlatánství, pro druhého zcela logický přístup k vlastnímu tělu a zdraví. Vladislav Chvála patří jednoznačně do druhé skupiny a jeho „svatou misí“ je o tom přesvědčit co nejvíce lidí. A to jak z řad pacientů, tak odborné veřejnosti. Psychosomatika je totiž neodmyslitelná součást medicíny. Z definice WHO dokonce vyplývá, že každá nemoc je více nebo méně psychosomatická.

Článek

Lékař vás posílá od čerta k ďáblu, sestřičky ve všech ordinacích, od praktika přes ortopeda až po chirurga, na vás mávají už zdálky – jste tu častým návštěvníkem. Jenže zbavit se té úporné bolesti v rameni, která vás trápí už roky, to se zatím nepodařilo. Přitom by možná stačilo, kdybyste si namísto specialisty na pohybové ústrojí popovídali s odborníkem, který vidí souvislosti mezi biologickým, psychologickým i sociálním systémem.

Jenže právě to může být problém. V České republice je pouze 11 center, která se psychosomatikou zabývají. Jedním z nich je Středisko komplexní terapie psychosomatických poruch v Liberci, které vede doktor Vladislav Chvála. Sám se psychosomatikou zabývá už přes třicet let a snaží se zlepšit celkově povědomí laické i odborné veřejnosti o tom, proč je tak důležité na nemoci a zdravotní problémy pohlížet nejen z hlediska toho, co pacienta bolí, ale hlavně proč.

V České republice je tento obor stále ještě vnímán trochu tajuplně, při lékařských fakultách nenajdete žádné katedry psychosomatiky, zatímco v západních zemích EU tomu je jinak. Titulem docenta se tu mohou pyšnit jen dva lékaři, titulem profesor dokonce jen jedna žena. Jaké ale mohou být jeho přínosy?

Rčení typu „má toho plné zuby“ či „vzal si toho na bedra příliš“ na mě působí, že psychosomatika není žádný nový obor.

Ano, čeština je v tomto směru velice bohatý jazyk a ukazuje mnohou souvislost mezi naší situací a tělesnými symptomy.

Tak proč jsme to přestali poslouchat či vnímat?

Psychosomatika byla na konci šedesátých let pod tlakem nových léků a biotechnologií vytlačena z medicíny. Čas od času se psychosomatická témata ve společnosti uchytí a rozvíjejí. Znovu se objeví nadšení zastánci, i mezi doktory, ale čím větší tlak na pacienty se tím vytváří, tím větší psychologické obrany vznikají. Asi nikdo neslyší rád, že stoná možná proto, že se mu nedaří v nejbližších vztazích, v práci, že možná není dost dobrý rodič nebo student. Nejsme přeci simulanti! Jakmile se naskytne příležitost svést své problémy na viry, bakterie, geny, protilátky a opotřebení, rychle jsou psychosomatické problémy zapomenuty.

Můžete uvést nějaký příklad, kdy nemoc svádíme na viry a bakterie?

Dokládá to třeba historie žaludečních vředů. Ty byly pokládány za psychosomatické onemocnění a experimentálně je to doložené pokusem na ovci. Když ji přivážete vedle klece s vlkem, vytvoří se jí za pár hodin žaludeční vřed. Když byly ale objeveny bakterie, které žijí v nehostinném prostředí žaludku a dvanácterníku, přestali se lékaři o psychiku pacienta starat a začali léčit vředy antibiotiky. Možná tak ještě poradí pacientovi, aby se nestresoval. Ale už mu nedají návod, jak na to.

Stres je dnes považován za jednoho z hlavních viníků mnoha chorob. Zároveň je pro mnohé hnacím motorem. Jak k němu tedy přistupovat?

To, o čem mluvíte, není běžný stres, ten je dokonce zdravý. Jde o takzvaný distres, nadměrné a dlouhodobé působení situací, které vyvolávají úzkost, strach, nejistou, bezmoc, bolest a napětí. Víme, jak se na takové emoce tělo vylaďuje, jak stresové hormony působí na všech úrovních tělesného řízení, včetně imunity. V tomto směru je nejhorší bezmoc, nemožnost předvídat nebezpečí a bránit se.

To jsou všechno rysy probíhající pandemie. Co bude následovat?

Je jasné, že populace je masivně zasažena a reaguje významným zhoršením zdravotního stavu. Na takzvaném postcovidovém syndromu se z velké části podílí stres a jde velmi často o psychosomatické poruchy. Hovořili o tom nedávno i na konferenci Evropské asociace psychosomatické medicíny. U nás se sice ozývají psychiatři, že mají velký nárůst pacientů, především dětí, ale somatičtí lékaři se stále věnují hlavně vyšetřování těla. Proto se lze obávat, že budou financovány spíše přístroje na boj s následky pandemie. Bohužel nikoho nenapadne investovat do rozvoje psychosomatické medicíny a psychoterapie, protože znalosti v tomto oboru jsou ve vedení medicíny velice malé.

Foto: Archiv Vladislava Chvály

Vladislav Chvála začínal před více než třiceti lety jako gynekolog, odtud to pak byla přímá cesta k psychosomatice

Může covidová pandemie přejít do „pandemie psychosomatických potíží“?

Ano, přesně tak. A lékaři západněji od nás jsou na to už připraveni.

Jak?

Nejen lékaři v Německu jsou dlouho školeni v bio-psycho-sociálním přístupu k nemocným. Školí se v komunikaci, umí rozpoznat, kdy je třeba podpořit více psychosociální intervenci než jen podávat léky. Ale hlavně mají velkou síť psychosomatických klinik a velké množství psychoterapeutických praxí. Proto mají kam pacienty posílat. Psychosociální a psychosomatická intervence lékaře je v Německu, Švýcarsku, Rakousku a v dalších zemích hrazena pojišťovnami. Hlavně proto, že se jim to vyplatí zkrácením stonání. Zdravotníci v celé Evropě byli extrémně zatíženi. Ale v rozvinutých zemích o sebe navíc umí dobře pečovat. To není jen vyšším platem, ale umí využívat psychosociální pomoc i pro sebe.

Lze odhadnout, kolik procent nemocí je psychosomatického rázu?

To záleží, co si pod tím představujeme. Kdyby to měly být jen choroby, kde minimální tělesný nález nevysvětluje intenzitu obtíží, pak je to podle různých studií tak 20–40 procent všech případů v ordinacích praktických lékařů. Většinou to není životu nebezpečné, jenže tyto nemoci představují obrovské náklady na vyšetřování a obvykle i marnou léčbu.

Může si člověk sám uvědomit, že za jeho problémy stojí třeba špatná psychika?

Kdybychom věděli, odkud pramení napětí, které naše tělo vyjadřuje svými příznaky, a kdybychom s tím mohli něco dělat, nemuseli bychom stonat. Typicky jsou to situace, které zdánlivě nemají řešení. Máte děti s mužem, který se vám jeví čím dál nesnesitelnější. Jenže víte, že ho děti mají rády, nechcete je připravit o tátu, ale hlava vás začne bolet, jen zaslechnete klíče v zámku. Takových situací je mnoho a každý je známe. S jejich identifikací potřebujeme pomoc. Nejlépe někým, kdo zná dobře jak medicínu, tak vliv životních událostí na tvorbu symptomů. A tím je právě psychosomatický lékař.

Foto: J.Pikous

Podle doktora Chvály se na postcovidovém syndromu podílí z velké míry stres

Bolest hlavy je asi takovým klasickým psychosomatickým problémem. Jsou i nějaké další typické nemoci?

Častěji vznikají symptomy rozkolísáním vegetativních funkcí. Ty také nejsnadněji umí vyjadřovat stav naší psychiky, kdy se něčím dusíme, na někoho jsme alergičtí, chceme se na to vykašlat. To tělo umí dobře vyjádřit dušením, astmatem, kašlem. Úzkost je také velmi častým zdrojem mnoha symptomů, třeba bušení srdce, takže pak s hrůzou běžíme ke kardiologovi. Bolesti zad a kloubů zase vznikají ze svalového napětí a dysbalance, které jsou přímo pod vlivem psychického napětí. A psychosomatický lékař nepotřebuje k takové léčbě ani podávat mnoho léků. Klíčové je získat důvěru pacienta a jeho ochotu zapojit se do léčby.

A jak je na tom gynekologie? Teď mě napadá, že několik žen v mém okolí trpí opakovaně zánět močového měchýře. Není to také způsobeno problémy ve vztazích?

Přesně z tohoto oboru jsem před více než třiceti lety vyšel k psychosomatice. Právě proto, že je tam velmi mnoho „podivně stonajících žen“. Typické jsou chronické bolesti v podbřišku, svědění, výtok a bolesti při styku, které nejde vyřešit bez znalosti sexuálních funkcí a principů partnerského soužití a komunikace. Velmi často tělo vytvoří nemoc jako obranu.

Obranu před čím?

Sexualita je ve skutečnosti jen jakousi „prémií“, biologickou odměnou v momentech skvělého vyladění páru. Pokud k vyladění nedochází, může se stát trestem a utrpením. Jenže žijeme v době, kdy se z této prémie stal hlavní bod programu, což tak chápou především muži, kteří se „školí“ na pornografických webech. A ono „nastydnutí“ zajistí distanc, než se pár znovu vyladí. Nic divného. Ale nezapomínejme, že člověk může taky jen obyčejně nastydnout.

Je prevencí proti všem těm psychosomatickým nemocem dobrá psychohygiena?

Tou určitě nic nezkazíte. Ale aby byla všeobecně dostupná a všichni ji dodržovali, je docela jiný problém. Povedlo se to třeba Finům. Jeden čas byli nejhorší v Evropě v počtu infarktů myokardu. Chtěli vědět, co s tím. Odborníci navrhli jasná doporučení. Pohyb na čerstvém vzduchu, zdravá strava, sportovní aktivity. A odsouhlasili si to v referendu. Začali to dodržovat, a za deset let se tam snížil počet infarktů. Jenže nejvýznamnějším stresorem jsou naše nejbližší vztahy. Rozpad tradičních hodnot a dosud nevídaná rychlost zavádění nových technologií. To vše působí jako stresor. A s tím vším těžko něco uděláme. Ale to, co bychom si měli na medicíně vymoci, je rozvoj psychosomatické medicíny a psychoterapie, abychom neměli z povinného pojištění hrazenou jen bio-léčbu. Mnoho chorob by se dalo léčit přirozenějším způsobem díky porozumění, zlepšení vztahů v důvěře a sebeúzdravné síly organismu.

Autoimunitní nemoci, které řadí doktor Chvála mezi psychosomatické problémy

  • alergie kožní i plicní
  • chronické záněty střeva
  • neurologické problémy
  • žaludeční vředy
  • gynekologické choroby
  • urologické choroby
  • nemoc cév (včetně hypertenze)
  • diabetes (některé formy)
  • tinitus
ynezorPumanzeSaNyknalC

Reklama

Sdílejte článek