Článek
Časopis Žena +
Nenaplněná touha po dítěti, zdlouhavé úřadování a nakonec obrovská radost z přelstěné přírody a z dětského výskotu ozývajícího se z vlastní domácnosti. Tak by to mohlo být, ale také nemuselo.
Ne každý, kdo se ujal opuštěného robátka, toho později nelituje. Záleží na mnoha okolnostech, které by vás možná ve fázi rozhodování ani nenapadly. To, zda prožijete zklamání či radost, záleží především na vašem očekávání. Zapřísáhlí idealisté by se však do něčeho tak náročného, jako je adopce cizího dítka, pouštět neměli. Seznamte se se dvěma odlišnými příběhy těch, kteří se stali nebiologickými rodiči.
Příběh č. 1: „Naše děti jakoby nám z oka vypadly."
Manželé Šmálkovi patří k těm, kteří měli šťastnou ruku. Před několika lety adoptovali dva sourozence v batolecím věku a zatím je všechno v nejlepším pořádku.
Co předcházelo rozhodnutí k adopci? Vycházelo od vás, paní Kateřino, nebo od manžela?
O adopci jsem přemýšlela už od střední školy - zprvu to byla samozřejmě jen reakce na nějaké články, které jsem četla, ale postupně jsem o ní uvažovala víc a víc. Když se nám s manželem nedařilo miminko „od přírody", vůbec jsem nezvažovala umělé oplodnění a rovnou manželovi navrhla adopci. Moc mě potěšilo, že přemýšlel stejně jako já a přišlo mu to přirozené stejně jako mně.
Jak dlouho trval úřední proces?
Od momentu, kdy jsme podali žádost, po okamžik, kdy jsme šli naše děti poprvé navštívit, 16 měsíců.
Foto: samphoto.cz/jiunlimitedDětský domov rodinu nenahradíJak došlo k tomu, že z jednoho dítěte byly dvě?
V rámci přípravného kurzu pro náhradní rodiče jsme navštívili i kojenecký ústav, kde jsme viděli úžasný sourozenecký pár. Tam nás poprvé napadlo, že bychom asi chtěli rovnou sourozence, což jsme pak uvedli při závěrečném „upřesňovacím" pohovoru po kurzu (dělá se proto, že během přípravného kurzu dojdou náhradní rodiče od romantických představ k trošku reálnějším a tudíž se změní i jejich přemýšlení o vytouženém dítěti). Chvíli, kdy jsme se rozhodli pro dvě děti, dnes bereme jako osudovou - byla to nejšťastnější chvíle našeho společného života. Dneska máme doma už dva báječné předškoláky.
Podle čeho jste vybírali?
My jsme si děti nevybírali - to ani dost dobře nejde, není to žádné zboží v supermarketu. Někdy se stane, že se rodiče a děti potkají třeba po přípravném kurzu na návštěvě v ústavu, ale z drtivé většiny se vybírají rodiče pro dítě, ne obráceně. Rozhoduje o tom komise složená z lidí, kteří se adopcí zabývají (je tam třeba vedoucí kojeneckého ústavu, sociální pracovnice, psycholog). A já v tomhle věřím na osud. Neměli jsme vlastně vůbec žádnou představu a přišly k nám děti, které jako by nám s manželem „z oka vypadly" - vizuálně i povahově.
Jak probíhaly první dny po adopci? Co vás překvapilo příjemně a co naopak?
První dny jsou trošku šok, hlavně pro přepečlivé a úzkostné. Já jsem měla neustálé obavy, že udělám něco špatně. Stresem jsem skoro nespala, první momenty radosti přišly až zhruba po týdnu. Naopak mého manžela to nestresovalo vůbec a z dětí se těšil hned. Takže jediné nepříjemné překvapení jsem pro sebe byla já sama.
Jak jste vybavovali pokojíček, co bylo úplně jiné, než jste čekali?
Pokojíček jsme vybavovali na poslední chvíli, a byl to docela fofr. Nevěděli jsme totiž dopředu, jak staré dítě/děti přijdou, ani jaké pohlaví to bude. Pak jsme během pár dnů museli byt přizpůsobit pro dvě batolata.
Lze se vůbec připravit na realitu?
Je to asi stejné jako u biologických dětí. Lidé, kteří žijí jen v páru delší dobu sami, příchod dítěte vždycky trochu vykolejí. Naštěstí jsou děti úžasně flexibilní a nakonec se těm dospělým přizpůsobí.
Co by měl vědět zájemce o adopci předem?
V případě, že není zvyklý na děti, ho mohou první dny trochu zaskočit. Přebalování, noční vstávání, nemoci, atd. První dny prostě můžou být stresující a i po adopci se může objevit takové to „šestinedělí", kdy si rodina zvyká na nový rytmus a nové rituály.
