Zahrada – radost, nebo rodinné galeje?

Pokud patříte k prvnímu typu a zahradničení je váš koníček, nenechte si ho otrávit tím, že ho zbytek rodiny nesdílí. A nenuťte je. Přesně téhle chyby se dopustila Tereza, která měla pocit, že vypěstovat okrasné květiny a posléze také plantáže rajčat musí být pro každého tou nejvíce povznášející činností. „Zpočátku jsem nutila manžela, aby mi pomáhal, alespoň s nějakými těžšími pracemi, jako je vozit kolečka hnoje. Často vzdoroval, takže jsme se kvůli tomu hádali, navíc se mi mstil tím, že moje pěstování shazoval. Tvářil se, že když už by dostal chuť na zeleninu, koupí si ji podle potřeby v obchodě," líčí Tereza.

Nakonec - částečně i díky zkušenostem a radám kamarádek dospěla k tomu nejlepšímu, jak v takovém případě postupovat: „Bylo nutné si připustit, že je to můj osobní koníček, že je lepší pěstovat toho tolik, abych z toho mohla mít radost, vystačila si co nejvíc sama a nemusela se dohadovat s manželem a dětmi, kteří mají o trávení volného času úplně jiné představy. Teď jsou tím spíš ochotni mi pomoct s některými věcmi, které souvisí s nutnou údržbou zahrady," vysvětluje Tereza.

Totéž ovšem může platit i naopak: Někteří muži dokážou pěstitelství a zdokonalování zahrady zcela propadnout. Sára, která bydlí v rozlehlé vilové čtvrti, tvrdí, že v jejich okolí je jich kromě jejího vlastního partnera celá řada. „Většinou je baví něco kutit nebo se starat o zeleninu, ale nás k tomu nijak nenutí. Problém je spíš v tom, že to považují za důležité povinnosti, kvůli kterým nemohou - ve skutečnosti nechtějí - volný čas trávit jinak. Od té doby, co tu bydlíme, jezdíme kvůli tomu mnohem méně na výlety, než když jsme žili v Praze. I procházky jsou vzácnější, ačkoli to máme deset minut do lesa," ztěžuje si zase z jiného soudku Sára.

Ale i ona se snaží - s dílčími úspěchy - dosáhnout nejrozumnějšího možného kompromisu: Ty se věnuj své milované zahradě a já svým zálibám; já ti občas s něčím pomůžu a někdy zase budeme část volného času trávit podle mě. V opačném případě totiž hrozí, že se rodina bude hádat, ten či onen bude trpět pocitem odstrčenosti nebo ukřivděnosti, dál se omezí společné trávení volného času. Nebo ztratí půvab, protože pro jednoho to bude utrpení.

Ohromné procento dnešních rodin výše nastíněné problémy vůbec neřeší. Zahradu mají proto, aby si na ní užívali, a ne aby na ní otročili více než je nutné. „To se radši věnuju dětem, nebo někam vyrazím, přečtu si knížku... V tom se s manželem shodneme. Horší je, že tchyně nám pořád vnucuje nějaké sazenice, nebo dokonce začne sama někde něco okopávat, pořád naráží na to, co by kde mohlo růst," kroutí nad takovými přístupy hlavou Radmila. Samozřejmě je jí trapné, aby se stará dáma dřela na její zahradě. Ale nakonec to vypadalo, že když jí bude ze slušnosti ustupovat a pomáhat, za chvíli bude mít všude latifundie. Tedy přesně to, co nikdy nechtěla. „Vlídně, ale důrazně jsme jí společně s manželem vysvětlili, že máme jiné zájmy a že si chceme spravovat zahradu podle svého gusta. Pochopitelně byla zpočátku dost uražená, ale nakonec jsme to všichni ve zdraví přestáli," vypráví své zkušenosti Radmila.