Hlavní obsah

Zápisník uštvané matky: Jak dostat dítě k zubaři?

Foto: Petr Makovička

Zubař? Naše noční můra!

I padesátiletý chlap se bojí zubaře víc než exekutora se samolepkami v ruce. A ani buldozerem toho chlapa nedostanete do zubařského křesla. Jak tedy „oblbnout" pětileté dítě, když má panickou hrůzu z čehokoli, co by jen nepatrně zavánělo ajatinem?

Článek

Jak je zřetelné, číslo dvě se bojí doktorů. A to všech. Mnohdy nevím, jestli uplatit doktora, nebo číslo dvě, aby vše proběhlo v klidu. Nezabírá nic. Od jednoho zubaře nás vyhodili, když se tělo mého synka začalo zmítat jako při epileptickém záchvatu.

Z pozice matky se ptám, co si tedy mám počít? Nejsme v Americe, abych táhla číslo dvě k „mozkošťourovi“, kterému bych vyklopila prachy za to, že bude přesvědčovat malé dítě o tom, že zubař je kladná postava. NENÍ. Taky se ho bojím. Ale co zbývá?

K mému štěstí byla naše sousedka tak laskavá, že nám domluvila návštěvu v ordinaci, kde údajně zvládají i nezvladatelné děti. Po telefonu jsem dostala radu, abych číslo dvě připravila nejdřív hraním si na zubaře a abych mu slíbila cokoli, o co si řekne, jako odměnu za to, že to vydrží. Budu muset sáhnout do kasičky s nápisem „dovolená u moře“, kam šetřím už dva roky. Číslo dvě síbilo, že když mu koupím obrovský jeep, tak k zubaři půjde. Dokonce ho to nadchlo natolik, že začalo vyžadovat okamžitý převoz k lékaři.

V den, na který jsme byli objednaní, jsem byla už od rána nervózní. Bylo naprosto jasné, že ho vidina jeepu nepřesvědčí na dlouho. Mile jsme si po cestě povídali a otevírali ústa jako kapři. Číslo dvě se tomu smálo, a tak mi vysvitla malá naděje, že to možná proběhne v klidu. Po cestě chodbou směrem k ordinaci zavál již jmenovaný pach ajatinu. Číslo dvě ho zřejmě také ucítilo, protože značně zpomalilo chůzi. V čekárně začala komedie. Válelo se po zemi a prosilo o návrat domů. Přidalo na hlasitosti, jen co uvidělo sestřičku. Slibovalo čištění zubů pětkrát denně, vlastně si je údajně bude čistit pořád a pořád. Žádný jeep už také nechtělo.

Když nás vyzvali ke vstupu do ordinace, nebyla jsem si tak úplně jistá, co mám dělat. Z předchozích zkušeností jsem čekala, že nás vyženou. Takže jsem stála a koukala na ně s otazníkem v očích. „Vemte ho a jednoduše pojďte.“ Oddychla jsem si. S číslem dvě v ruce jsem šla směrem k ordinaci, ono se tlačilo k východu. Neskutečné, jakou má sílu se svými dvaceti kilogramy živé váhy. Připadala jsem si jak liliputánka táhnoucí malamuta k veterináři. Doslova jsem ho dotlačila dovnitř a čekala na instrukce. Dál jsem mu musela násilím zout boty a sednout si s ním na křeslo. Paní doktorka mě navedla, abych si jeho zmítající se nohy vsunula pod ty své tak, aby s nimi nemohlo hýbat, a sevřela mu ruce. Pomalu a klidně na číslo dvě promlouvala, ale marně. Muselo dostat náustek, a přesto pořád ječelo a řvalo a prosilo.

Tohle je ten moment, kdy se ve vás rvou mateřské ochranitelské pudy a logika nutného zla. V jednu chvíli jsem se živě viděla, jak vytrhávám své dítko ze spárů dvou čarodějnic, v ruce jsem třímala vrtačku. Když jsem vyhrožovala, že je provrtám, místo vibrací stříkala voda. Utíkali jsme zutí a já unášela své dítě do země, v níž by nás nenašli. Venezuela, napadlo mě.

Do přítomnosti mě ale vrátilo ticho. Číslo dvě se uklidnilo a nechalo lékařku vykonat svou práci. Jednoduše abdikovalo. Byla jsem překvapená a šťastná a měla jsem opravdu chuť líbat ty diplomované ruce i přes gumové rukavice.

Po provedeném ošetření je každý generálem. Číslo dvě bylo frajer a důležitě si povídalo o správnosti ošetření svého chrupu a vhodnosti pojídání určitých potravin. Byla jsem si jistá, že odteď nepozře nic, co by jen proletělo kolem cukrové řepy, a bude mě pozorovat při čištění zubů, aby mi mohlo poradit, jak na to. Cítila jsem naprostou spokojenost a číslo dvě slíbilo, že se určitě vrátí.

Co jsem slíbila já, musela jsem splnit. V obchodě jsem vyslala číslo dvě, aby si za odměnu vybralo hračku. Jediný jeep měl asi půl metru a cenovku jsem raději nechtěla vidět. Jeden lékař za den stačil. Číslo dvě se ale najednou otočilo a řeklo: „Maminko, tenhle jeep kupovat nebudeme, na to nemáš korunky. Já si vyberu malinký autíčko, abychom mohli koupit i něco pro moji sestřičku.“

Domů jsme se vraceli s dárkem i pro číslo jedna.

ynezorPumanzeSaNyknalC