Článek
Tradice tanečních sahá minimálně do 30. let minulého století a po nástupu k moci je chtěli komunisté zakázat. „Tehdejší taneční mistři to zachránili tím, že vymysleli takovou řadu jednoduchých kolektivních tanečků, které vycházely z folklorních tanců,“ vysvětlila pro Českou televizi známá učitelka tance Helena Karasová s tím, že mistři také nabídli kurzy zdarma dělnické mládeži, čímž napomohli rychlému rozšíření této zábavy.
Od 60. let do tanečních chodily téměř všechny patnáctileté či šestnáctileté děti. A samozřejmě se na tuto společenskou událost náležitě „vyfikly“. „Dneska možná holky nosí sukně a nějakou halenku, ale my jsme nosily šaty v délce mini. V obchodech ale nebyl skoro žádný výběr, a tak mi šaty šila maminka podle Burdy,“ vzpomíná paní Eva, která do tanečních chodila zkraje 70. let.
Maminka jako gardedáma
U hochů byl povinností tmavý oblek, bílá košile, jednobarevné ponožky a kravata či motýlek. Na rukou pak nesměly chybět nezbytné bílé rukavičky, které jim často šily maminky. Kluků ale do tanečních chodívalo mnohem méně než dívek, a navíc měli tendenci chodit „za taneční“.
Od tanečního mistra si nechali na začátku lekce potvrdit přítomnost a o první přestávce vzali do zaječích – nejčastěji do nejbližší hospůdky. Z ní se pak domů vraceli, jako by celý večer strávili v sále kulturního domu, a rodiče nic nepoznali. Děvčata to v tomto ohledu měla složitější: do tanečních je doprovázely maminky coby gardedámy, které pak lekce trávily klábosením s ostatními matkami a hodnocením potenciálních nápadníků.
Při volence to bývaly pořádné nervy
V tanečních nešlo jen o mazurku, polku či valčík, ale také o seznamování. Na jednom místě se potkali stejně staří teenageři z různých středních škol, takže to bylo místo k hledání lásky přímo ideální. „Z naší třídy se do tanečních přihlásily téměř všechny holky a několik z nich si tam skutečně našlo kluka, se kterým pak chodily celý gympl,“ vzpomíná Lenka, která kurzy navštěvovala počátkem 80. let.
„Pamatuju si, jaké to byly při volence nervy, aby si pro mě někdo přišel, aby ten kluk nebyl moc malý nebo ošklivý, aby nebyl úplné dřevo…“ směje se. „Základy nějakých tanců jsem se tam naučila, ale až na maturitní ples jsem je vlastně nikdy nevyužila. Ale možná kdybych bydlela někde na venkově, tak je to jiné,“ líčí obyvatelka Prahy. „Ale učili nás tam i nějaké základy společenského chování, to bylo přínosné zvlášť pro kluky,“ dodává s úsměvem.
Na čajích se tančilo jako o život
Dříve narození dovedností nabytých při tanečních lekcích využili vrchovatě na takzvaných odpoledních čajích, což byly jakési předchůdkyně diskoték. Mnohé organizace i pracovní kolektivy také pořádaly plesy, maškarní bály a různé zábavy – a mladí tančili jako o život: na dobových záběrech jsou k vidění plné parkety a sály, které doslova praskaly ve švech.
Organizátoři mohli hrát jen seznam schválených písní a některé „západní taneční prvky“ byly zakázány, i tak ale patřila tato místa k ostrůvkům svobody a později úniku ze šedi normalizačních let. A proto na taneční mnozí vzpomínají s nostalgií dodnes…