Ženy u voleb? Relativní novinka, za kterou můžete „zaplatit“ i znásilněním. Jak to bylo s volebním právem žen

Možná vás politika nezajímá, jste z ní otrávení, máte pocit, že na vašem hlasu nezáleží a jít volit je vlastně ztráta času. Ale už jen to, že přemýšlíte, zda k volbám vůbec půjdete, či ne, je velká výsada. Minimálně pro ženy. Není to totiž zas tak dávno, co to vůbec nepřipadalo v úvahu, protože politika byla světem, kam něžné pohlaví nesmělo.

Nový Zéland, Velká Británie a USA – to jsou tři země, které lze nazvat jakousi kolébkou boje za práva žen volit. Ženy se tam začaly ozývat už v druhé polovině 19. století. Odvážně poukazovaly na to, že muži nejsou ženám nadřazeny, že obě pohlaví si jsou rovna, tudíž mají mít stejná práva. Včetně volebního.

Jako první si úspěch na své konto připsaly dámy z Nového Zélandu. Začalo to peticemi, první podepsalo asi devět tisíc žen, druhou 20 tisíc žen a třetí už přes 30 tisíc žen. Navrhované zákony, které měly ženám zajistit právo volit, ale několikrát neprošly, podařilo se to až v roce 1893. I tehdy to ale bylo těsné, vítězství ženám zajistil rozdíl pouhých dvou hlasů. Nový Zéland se tak stal první zemí na světě, kde ženy mohly vyrazit k volebním urnám. A nově nabyté právo využily s velkou pompou - dát někomu svůj hlas vyrazilo 84 procent žen! A pokud bychom měli jmenovat jednu dámu, která se o to významně zasadila, byla by to novozélandská aktivista Kate Sheppard. Žena, jejíž portrét od roku 1991 zdobí novozélandskou desetidolarovou bankovku místo královny Alžběty II.

Po Novém Zélandu následovala Austrálie a pomalu se začaly přidávat i další země světa, a to i evropské. V rámci Evropy si místo na pomyslné bedně vítězství vysloužily tři severské státy – Finsko (1906), Norsko (1913) a Dánsko (1915).

České ženy ale stále volit nemohly, ačkoli se ozývaly čím dál hlasitěji. Františka Plamínková a také Alice Masaryková, dcera Tomáše Garrigua Masaryka, to byly dvě ženy, které za práva žen bojovaly opravdu hodně. Nakonec si i ony mohly připsat úspěch. Nejdřív v lednu 1919 vešel v platnost zákon, který umožnil ženám volit a být voleny do zastupitelstev. Toho o rok později využila Anna Matoušková, která se stala první českou starostkou, a to v obci Vědomice.

Rok 1920 byl ale přelomový především v tom, že v československé ústavě zakotvilo to, že ženy jsou po všech stránkách (politicky, kulturně i sociálně) na stejné úrovni jako muži, tudíž jim náleží i plné volební právo. A tak mohly všechny ženy, které chtěly, vyrazit v dubnu 1920 volit své zástupce do poslanecké sněmovny a senátu.

Nejspíš ale tušíte, že i když volební právo žen je snad všude na světě už samozřejmost, není to tak úplně pravda. Důkazem je třeba Saudská Arábie nebo Pákistán.

Už jen to, že právo volit získaly ženy v Saudské Arábii teprve před deseti lety, je vlastně děsivé. I v 21. století jim byla upírána možnost rozhodovat o budoucnosti své i svých dětí. A ani po roce 2015 to Saúdky nemají jednoduché, podle tamních pravidel je totiž k urnám musí doprovodit muž. I když od roku 2018 si mohou udělat řidičák, k volební místnosti si samy bez „mužského poručníka“ dojet nesmí. Takže praxe je dost často taková, že pokud si třeba manžel, bratr či otec nepřejí, aby žena volila, prostě se jen nezvednou z gauče.

A Pákistán? Účast žen ve volbách je tam jedna z nejnižších na světě, a to z prostého důvodu. I když volební právo získaly Pákistánky už v roce 1956, tedy ve srovnání se Saudskou Arábií opravdu dávno, konzervativní a náboženské organizace jim v tom úspěšně brání. Běžnou praxí jsou letáky, které se vždy před volbami šíří zemí, a které vyzývají pákistánské muže, aby si své ženy „pohlídali“ a k volbám je jednoduše nepustili.

A v Keni je situace možná úplně nejhorší, vyrazit k volbám tam pro ženy představuje obrovské riziko. Že budou znásilněny, sexuálně zneužity, vystaveny nějaké formě sexuálního násilí. Tohle takzvané „volební násilí“ vůči ženám tam má navíc podle všeho narůstající trend, dokládá to například zpráva Organizace Human Rights Watch z roku 2017.

Zdroj: Heroine.cz, Fórum 50, Novinky.cz

Děsivá zpráva o celosvětovém stavu ženských práv. Rovnosti dosáhneme až za 300 let