Pamatujete? Jezdilo se na čundry a Portu. Český tramping založil tradici chataření i osobitého folku

Jedním slovem kemp neboli útočiště trampů, čundráků, vandráků či kotlíkářů… Takhle všelijak jsou nazýváni lidé, kteří od začátku 20. století nejdřív v sobotu v poledne, od druhé poloviny šedesátých let už v pátek odpoledne, vyráželi do lesů.

Vyrážejí i dnes, ale není jich rozhodně tolik jako v minulosti, kempy už nejsou tak obsazené, spočinout i nocovat tady může každý, kdo jde kolem. Zábav a aktivit pro mladé lidi je nyní nepřeberné množství, a tak vlak řečený Posázavský pacifik už zdaleka nevyváží z pražského nádraží Braník tolik lidí s telaty, usárnami i modernějšími batohy na zádech.

Počátky českého trampingu jsou kladeny do doby po první světové válce, v následujících desetiletích se stal jedním z nejpopulárnějších způsobů trávení volného času. Mimo jiné ovlivnil i několik generací hudebníků, malířů a spisovatelů.

Podél řek vyrůstaly už za první republiky trampské a sportovní osady (legendární byly například ty kolem Svatojánských proudů na Vltavě nebo podél říčky Kocáby), jež daly vzniknout nohejbalu i mnoha písním, které, jak vzpomínají pamětníci, bývalo u Prahy slyšet z pravého břehu Vltavy až naproti na luxusní Barrandovské terasy.

Trampové se totiž odnepaměti nejen toulali po lesích a nocovali ve svých kempech nebo jen tak pod širákem, ale neodmyslitelně k nim patřila také kytara, případně banjo. Jejich hlasy tak teskně vzývaly Niagáru i Sázavu, muži „hledali děvče na neděli“ a na kánoích „pluli peřejemi se svými milými do chajdy malé“.

Jak běžel čas, z chatiček a boudiček vystavěly šikovné ruce někdejších trampů, pozdějších tatíků, nejen výstavnější chaty a chalupy, ale také ploty, které oddělily pozemky a často i letitá přátelství. Přibyla auta, ledničky, sporáky… Ale vyrostli noví trampové a uchýlili se hlouběji do lesů.

Komunistický režim se marně snažil různými způsoby dostat tramping pod kontrolu, mnozí trampové zase les a společná setkání čili potlachy vnímali nejen jako lásku k přírodě, ale i jako prostor nezávislosti, kamarádství a volnosti.

Na oblibu trampských písní navázala osobitá česká country scéna, která se sice odvozovala od té americké, ale domácí základ z ní nikdy nezmizel. Kapitán Kid, Miki Ryvola, Greenhorni (Zelenáči), Rangers (Plavci), Michal Tučný, Mirek Hoffmann, Tomáš Linka, bratři Nedvědové, Wabi Daněk, Fešáci, Věra Martinová – a dalo by se pokračovat ještě velmi dlouho.

A tak vznikla i nejstarší česká open air hudební akce Porta. Poprvé rozezněla kytary a banja už v roce 1967 a to, co začalo jako soutěž country & western a trampské hudby, se postupně otevřelo i folku. Dnes má Porta hudební „přesahy“ i do jiných žánrů.

A jak na svou první Portu vzpomíná šedesátiletá Radka, bývalá členka pražské trampské osady Slunečný den? „Dodnes je to pro mě unikátní zážitek,“ vypráví. „Bylo to v Plzni na Lochotíně, poprvé jsem viděla a slyšela naživo Wabiho Daňka, který moji generaci silně ovlivnil. Zpíval to, co jsme cítili, jeho písničky stárly s námi. A nesmírně silným zážitkem byla i přátelská atmosféra a pocit soudržnosti. Když moderátor Mirek Kovářík vyzval sedící publikum, aby se trochu sesedlo a udělalo místo dalším, v několika vteřinách byly na dřevěných lavicích vidět desítky volných míst.“

Během let se festival nacestoval skoro jako kočovný muzikant: Ústí nad Labem, Svitavy, Olomouc, Sokolov, Plzeň, Jihlava… Až v roce 2008 konečně našel svůj domov v Lesním divadle v Řevnicích, kde pod širým nebem hraje dodnes.

>>>KVÍZ: Jak dobře znáte oblíbené táborákové a trampské písně?