Článek
Pamatuju, že když holka někam vešla, hovořilo se o tom, jestli má velký zadek, jestli má předkus, jestli je plochá jako prkno nebo má naopak „dobrý dudy“. Hodnotili totiž muži, protože ti nejlépe věděli, jak má holka vypadat.
Děvče stálo a poslouchalo. Tehdy jsme ještě nevěděly, že taky můžeme udělat fakáče, zavrtět velkým zadkem a odejít středem. Poslušně jsme se nechávaly zamindrákovat. Makaly jsme na zlepšení místo na sebejistotě. A tak to s námi šlo celý život.
Často s tím začínali tatínci. Mnohdy mimoděk, mysleli to dobře. Maminky kývaly. Paní učitelky v hodnocení pokračovaly. Zapisovaly do žákovských knížek, dávaly pochvaly, poznámky, jedničky, pětky. Byly kritériem. Vždycky byl měřítkem naší hodnoty někdo jiný než my. Pořád někdo posuzoval, co z nás bude a jestli náhodou nerosteme pro kriminál, pro blázinec či jiné zařízení.
Brzy jsme se začaly posuzovat samy. Stály jsme před zrcadlem a sledovaly své odchylky od normálu, svá vybočení z ideálu krásy. Naše vlastní hodnocení se netýkalo jen těla nebo vzhledu, ale také inteligence, schopností, talentu, předpokladů. Muži kolem nás nám sdělovali, že nic nevíme a že když jim budeme naslouchat, možná to i klapne, třeba i my něčeho dosáhneme, staneme se, čím chceme, třeba i my si splníme své sny. Když budeme poslouchat, prozradí nám jak. Domnívám se, že většina žen, které chtěly něčeho dosáhnout v oboru, v němž dříve dominovali muži, to zažila.
Nakonec jsme hodnocení zvnějšku přijaly za své. Naučily jsme se hodnotit samy sebe. Být sebekritické i kritické. I my jsme se vyjadřovaly. Hodnocení mělo větší cenu než pochopení.
Já osobně to znám z psaní. Kolik inteligentních, chytrých, úspěšných literárních expertů mi vysvětlilo, že jsem příliš ženská (rozuměj hloupá) na to, abych mohla psát, kolik z nich mělo jasný názor na to, jak má (rozuměj musí) vypadat ženská literatura, kolik z nich mě káralo, ať nepíšu tolik o dětech a mateřství, protože to je nezajímavé.
Když jsem si po letech přečetla v knížce Na okraji od Eleny Ferrante větu Něco ze mě, nízké a zkažené ženy, chce najít svou vlastní podobu a styl, zajásala jsem. Přesně!
Myslím, že něco z nás nízkých žen svět potřebuje!
Dnešní holky, ale i kluci, hodnotit přestávají. Když někdo hodnotí je, udělají fakáče – ať už skutečně, či pomyslně. Hodnocení se stalo zastaralým, trapným přežitkem, kterého je potřeba se zbavit.
A jaký na to mám názor?
Nehodnotím to.
