Článek
Od té doby, co mám vnoučata a stala jsem se babičkou, jako bych znovu opakovala všechna ženská dilemata. Dobrovolně. Práce, nebo děti? Péče o sebe, nebo o ně? Milenec, nebo rodina? Asi nemusím říkat, co si vybírám, jen chci zdůraznit, že je to skutečně moje rozhodnutí, i když mě někteří přátelé litují, jak sloužím svým dcerám. Ne. Sloužím svému životnímu postoji – a vlastně je to spíš boj.
Někdy se zdá, že se naše společnost v mnoha věcech změnila k lepšímu, ano, i já to vidím. Ale také vidím, že v mnoha naprosto zásadních věcech nikoliv. Jednou z nich je školství, které se stále nezbavilo tereziánského pojetí (o tom třeba jindy), a druhou je postavení žen, které se rozhodly mít děti, stát se matkami, dát této společnosti nové lidi. Pokud jsou tyto ženy ještě k tomu dobré a úspěšné ve své práci, mají problém – když tedy nemají rodinu, rozuměj babičku, která začne suplovat to, o co by se měl postarat stát nebo zaměstnavatel. Protože většina manželů musí pracovat samozřejmě.
Těmto ženám naše společnost dává jasně najevo, že o ně nestojí. Že mají zůstat doma s dětmi a nepřekážet. Že je jejich děti potřebují. Ale my všechny víme, že lze být skvělou matkou, i když jí nejsme osmačtyřicet hodin denně. A že indiánky nosily děti do práce, tak proč ne my?
Já opravdu nechápu, jak to, že dnes není zcela běžné, aby v každé firmě, společnosti, nemocnici byly k dispozici dětské koutky s chůvami, které by tam hlídaly děti, aby jejich matky mohly vynalézat, operovat, režírovat, hrát nebo něco jiného, při čem by to bylo jen trochu možné.
Proč mladé ženy, které nemají matky nebo jejich matky nebojují proti systému jako bláznivá Obermannová, nemohou vykonávat práci, kterou mají rády a ve které jsou dobré. Pokud v ní nevydělávají těžké prachy a nemohou si zaplatit chůvu. Proč matky musí absolvovat onen brainwashing eufemisticky nazývaný mateřská dovolená? Já na ní byla tři roky, a když skončila, stala se ze mě úplná idiotka a trvalo asi rok, než jsem se vzpamatovala.
Takže znovu – a upozorňuji, že mluvím jen za sebe: jakožto babička vedu marný feministický boj s větrnými mlýny, protože mě neskutečně rozčiluje představa, že ženským posláním má být zblbnout na mateřské. Jsou maminky, kterým vyhovuje zůstat doma, to je samozřejmě jejich věc a je to v pořádku, ale pojďme si konečně ujasnit, že matky nejsou jednolitá hmota, nejsou stejné, jsou totiž lidi, a já opravdu nevím, proč má být mateřství handicap.
Mám pocit, že pokud bych nepomáhala svým dcerám, tak bych snad pomáhala jiným pracujícím matkám zkrátka proto, že mě tenhle princip strašně… Víte co? Je to takový moje osobní pojetí feminismu, kdy se raději stávám dobrovolně chůvou, abych bojovala proti tomuto systému. Je to boj osamělý a nepochopený. Tak já jen, že láskyplně sobecká být stále nemohu a nechci.
