Článek
Smí. A čím jsem starší, tím víc se to učím. A už to skoro umím, už jsem blízko a zbývá mi kousilínek. Pochopila jsem totiž, že pokud neumím být šťastná téměř za všech okolností, znamená to, že jsem srab. Mám co jíst a moje rodina je zdravá. To je obrovský důvod k jásotu.
Odmala trpím úzkostmi navzdory tomu, že se svému okolí jevím celkem odvážná. Nikdy jsem se nebála tmy, samoty, jít vlastní cestou ani sdělovat vlastní názory. Mám ale jakési podivné běsy v podobě věčných obav o lidi, které miluju, o svět, který se kamsi žene, a o to, aby se nepřekotil na špatnou stranu. Nedávno jsem se s tím svěřila jednomu kamarádovi, smutně se usmál a odpověděl: „Víš co? Ser na to.“
Byla to geniální rada.
O štěstí má většina z nás mylné představy. Často ho spojuje se slůvkem AŽ. Budu šťastná, až najdu toho nejlepšího chlapa, až dosáhnu úspěchu, až budu mít peníze, dům. A jak se tak za těmi věcmi ženeme, ztrácíme schopnost být šťastní. Být šťastní jen tak. Být šťastní, i když se nám toho dost nepodařilo. Je do dřina. Je to rozhodnutí. Je to jako jít ráno běhat, i když se mi nechce.
Být šťastná životním útrapám navzdory je každodenní, zdánlivě trapné a bláznivé hrdinství. Protože jen magor přece může být šťastný, když má problém. Jan Werich řekl: „Bát se můžeš, ale nesmíš se posrat.“ To je dost přesné.
Učím se, že štěstí není dárek. Je to vnitřní pocit, rozhodnutí. Tiché a statečné, jenže za tohle hrdinství se nedává žádný metál. Měl by.
Mám takovou vzpomínku. Jednou jsem vzala svoji maminku plavat do opuštěného lesního jezírka, bylo jí přes osmdesát a ukázalo se, že nedokáže vylézt ven z vody. A že já zas nemám sílu ji vytáhnout. Já jsem se zoufale rozbrečela, ale máma se rozesmála a řekla: „Víš co, tak já už tady zůstanu. Dyť je tu hezky.“
A všechno dobře dopadlo.
Moje maminka v sobě měla onu šťastnou naivitu Amélie z Montmartru. Naivita není blbost, je to ohromná síla, která nám umožňuje jedno velké hrdinství – být šťastní.
