Článek
Každý člen rodiny si vezme, co má rád. A vy si dáte, co zbude.
A tak je to se vším. Dlouho si toho ani nevšimnete. Děláte to přece s láskou. Žerete to, co nikdo nechce: připálené, nepovedené, nechtěné. A předstíráte, že vám to nevadí. Ono už vám to totiž opravdu nevadí. Máte to v sobě zakořeněné po mámě, po babičce, po prababičce.
A nejde jen o jídlo. Roky si nevšimnete, že na cestách si vybíráte ta nejméně pohodlná místa, že kupujete to nejlepší druhým, zatímco na vás toho moc nezbývá. Nebo zbývá – ale vy si to nevezmete, protože „nic nepotřebujete“. Protože jste skromná, hodná, bez nároků. Všechno děláte pro děti.
Ale proč by to mělo znamenat, že neděláte nic pro sebe? Že na sebe zapomínáte? Možná proto, že věříte, že čas a peníze jsou jako koláč: čím víc si ukrojíte vy, tím méně zbude pro ostatní. Jenže ono to tak není.
Všechno začíná v hlavě. V duši. Čím víc začnete dávat sobě, tím víc toho nakonec dáte i svým blízkým. Jako v letadle: nejdřív nasaďte masku sobě, pak dítěti. Pokud mají být naši blízcí v bezpečí, musíme být v bezpečí my. Platí to i pro radosti a rozmazlování.
Čas a peníze nejsou koláč. Neubývají. Naopak – v jakémsi metafyzickém smyslu se roztahují podle toho, kolik si dovolíme přijímat. Příjem je kanál, kterým proudí energie i peníze. Ke mně. K tobě. Čím více odvahy, víry a sebejistoty máme, tím víc toho přichází. To je vyzkoušené – a píše o tom třeba i Louise L. Hay v knize Miluj svůj život. Není jediná.
Začněte od píky. Třeba u nedělního oběda. Kuře na stole, rodina kolem. A vy si vezmete stehýnko. Protože ho máte nejradši. A protože jste si už konečně dovolila dát si to nejlepší.
