Článek
Na pódiu je nepřehlédnutelný, a to nejen díky nalíčeným očím či výraznému stylu oblékání. Robert Kodym je prostě chlap, co se pro muziku, rock a koncertování narodil, ale i v civilu je velmi výraznou osobností. Nezapře v sobě textaře, takže při odpovídání na naše otázky si hrál se slovy, občas s ironií a nadsázkou. To vše propojil s láskou k muzice, s osobitostí a také jakýmsi všeobecným přehledem o světě, který by mu kdekdo mohl závidět.
Navíc času, který našemu webu věnoval si opravdu cením. Nemá ho totiž mnoho, obzvlášť teď. S kapelou Lucie, kterou před 40 lety spoluzakládal, totiž vyráží na „oslavné“ turné, v jehož rámci ho čekají koncerty v Praze, Brně a Plzni.
Slavíte 40 let kapely Lucie, vyrážíte na turné… Čtyři desetiletí, to je kus života. Jak byste ten svůj život v Lucii zhodnotil? Nejen hudebně, ale i lidsky.
Byla to opravdu hodně dlouhá cesta. Když jsem kapelu Lucie s kamarádem P.B.CH. jako osmnáctiletý teenager zakládal, bylo jasný, že teď už musíme založit kapelu, která to někam dotáhne. Ale to slovo „dotáhne“ nemělo tenkrát moc konkrétní obrysy. Šlo nám hlavně o to, abychom muziku mohli dělat profesionálně a věnovat jí maximum času a energie. Byl jsem čerstvě zletilý, naivní, nezkušený a pomalu začínal poznávat svět dospělých. Byl jsem vlastně čistý jako lilie, ale to všechno brzy vzalo za své. Začala na mě dopadat deziluze ze společnosti v Československé socialistické republice. Na věčné časy a nikdy jinak. Některé věci, jak hudebně, tak lidsky byly naprosto super, ale taky jsem udělal spousty chyb. Ale jsem vděčný za všechno. Teď se mi rozezněla v hlavě píseň Děkuji od Karla Kryla. Cítím to dost podobně.
Kapela, to je něco jako rodina. Trávíte spolu hodně času, vlastně jste na sobě vzájemně závislí. V čem spočívá kouzlo, že zrovna Lucie to, byť s občasnými změnami, ustála a stále funguje? Skoro se mi chce říct: „Jaký je váš návod na fungující manželství“?
Domnívám se, že duše týhle kapely má silnej pud sebezáchovy. Tak jako v manželství to stojí na lásce, tak v případě kapely je na prvním místě láska k hudbě. Ta je základem, ale nestačí. Je tady ještě pár důležitých věciček. Vzájemný respekt, otevřená komunikace, empatie, schopnost odpouštět, schopnost řešit konflikty, loajalita, důvěra, smysl pro humor, nadhled a v neposlední řadě laskavost. Ale tím nechci říct, že to máme zmáklý. Pořád se to učíme.
Když se řekne Lucie, asi i ti, co vás neposlouchají, nějaké vaše hity vyjmenují. Medvídek, Lucie, Panic, Chci zas v tobě spát… Jaký hit je ale ten nej pro vás a proč?
Asi nejhlubší vnitřní vztah mám k písni Dotknu se ohně. Když jsem ji napsal, tak mi bylo 21 let. Tehdy jsem pracoval jako topič v motelu Stop v Praze v Motole a zírání do ohně v kotlích byla pro mě taková noční meditace. Už od raného dětství jsem byl výrazně pyromanický, vlastně mě to nikdy neopustilo. To je ten Mars ve Štíru, který mi dal do vínku pantheon rockových božstev.
Když už jsem zmínila píseň Medvídek, kolem něj byl tehdy docela šrumec. Byli jste obviňováni z propagace drog, klip byl dokonce v ČT zakázaný. Jak jste to tehdy vnímali?
To bylo tak, že Oskar Petr přinesl píseň, která neměla text. Znělo to tak hezky nevinně až dětsky a já chtěl vlastně napsat parodii na všechny ty komerční vánoční písně, které často páchají lidé z popmusic. Někdy se ve mě probouzí takový rarášek, který si chce pohrávat s mozkovými závity posluchačů. Sám ten text považuji za nadsázkový galimatyáš, který má duchovní podtext. Domnívám se, že finální kontroverzní dílo vzniklo až po spojení s obrazovým ztvárněním Filipa Renče. Teprve potom to byla ta ostře nabitá zbraň mířící do několika společenských konvencí. Každopádně mít zakázanou píseň ve svobodné kapitalistické společnosti je velmi neobvyklé. Nejpikantnější ale na tom všem bylo to, co se v té době odehrávalo v arcibiskupském paláci na Hradčanském náměstí. Ty informace si ale nechám pro sebe.
To je škoda, ale asi vás nepřemluvím. Každopádně jsem zmínila i píseň Panic a musím se zeptat: Jak chlapa, který je rocker a nouzi o ženskou pozornost nejspíš nemá, napadne složit zrovna píseň Panic?
Tak já vám to teda řeknu. To je naprosto autentickej příběh z mýho života. Nejsem si teda úplně jistej, jestli být v osmnácti letech virginální je pro rockovýho kytaristu tak hodně sexy a cool, jak jsem si tenkrát představoval. Ale nikdy mi nebylo nic vzdálenějšího než toxická maskulinita, což mi asi umožňuje psát písně tohoto typu.
Jste rockeři, k těm určitá rebelie, divoký život, večírky, alkohol a podobně patří. Vy ale už asi tři roky nepijete… Jak to zvládáte ve světě, kde je alkohol tak nějak pořád při ruce?
Letos osmého prosince na výročí úmrtí Johna Lennona to budou čtyři roky. Mark Chapman bohužel zabil Lennona a já čtyřicet jedna let poté odpráskl toho svýho temnýho ethylénovýho démona. Heuréka! Ale v naší zemi každý rok zemře na alkáč asi sedm tisíc lidí. Houstone, není to problém? Ale já do toho rozhodně nebudu nikomu kecat.
Někde jste už říkal, že váš život bez alkoholu je lepší než ten s ním. V čem přesně?
V mým případě je to úplně jasný. Znáte to heslo - živej rocker lepší než mrtvej rocker? A taky jak jednoduchý je odrazit se ode dna? Problém je v tom, že to dno máme každej jinde.
Ví se o vás, že už dlouho sbíráte kytary. Kolik jich máte? A na jakou a proč jste nejvíc pyšný?
Těch nádhernejch bestií mám na český poměry hodně. Ale osmanský sultán Sulejman I. Nádherný měl ve svém harému v šestnáctém století tři sta až čtyři sta krásek, to já mám těch elektrických mnohem míň. Je to všechno otázka vášně a posedlosti. Když jsem v jejich přítomnosti, tak se cítím opravdu dobře. Je to veliká paleta zvukových barev. Každá kytara si pamatuje všechno, co na ní kdo, kde a kdy hrál. Je to v tom dřevě zakódované jako DNA. Každý nástroj přináší jiný druh inspirace, nedá se nahradit žádnou imitací nebo simulací. Asi nejradši mám kytary, který se mnou prošly od začátků několik desetiletí. Tu mojí nejdůležitější Gibson Les Paul Custom Black Beauty, na kterou jsem nahrál první tři alba Lucie a první dvě alba Wanastowých Věcí, sice teď mou vinou vlastní Keith Richards z Rolling Stones, ale ještě zbývají nějaké další. A potom taky ty signature kytary s podpisy a věnováním od Keitha Richardse a Ronnieho Wooda z Rolling Stones, Jimmyho Page z Led Zeppelin, Anguse Younga z AC/DC, Joea Perryho z Aerosmith, Slashe z Guns N’ Roses, Billyho Duffyho z The Cult, Steva Jonese ze Sex Pistols, Zakka Wylda, Stevena Tylera, Brada Whitforda, Duffa McKagana a dokonce mám jednoho Les Paula podepsaného od mého milovaného spisovatele a badatele Ericha von Dänikena. Uf.
O kytarách toho sice moc nevím, nicméně předpokládám, že když jde o sběratelství, nepořídíte si do sbírky jen tak nějakou kytaru z běžného obchodu. Kde a jak se tedy shání kytary do sbírky? Co musí mít, aby vás zaujaly?
Kytary se dle mých zkušeností dobře pořizují v New Yorku, Londýně, Los Angeles, Hirošimě, v Brně, Praze a Sušici. Jinak taky na serverech reverb.com a eBay.com. Musí být magické, krásné, charismatické, znělé, zkušené a funkční.
A jak při nakupování na eBay poznáte, že je kytara znělá a zkušená?
Je to vždycky zčásti trochu loterie, už vzhledem k tomu, že kytaru lze do hloubky poznat až při práci ve studiu a na koncertech.
Žijete na zámku Bečváry, který jste si v minulosti pořídil… Rocker na zámku, zajímavá kombinace. Jak se stalo, že jste se rozhodl si pořídit zámek?
Teprve po letech mi došlo, že mě k tomu vlastně inspiroval Jimmy Page (kytarista a zakládající člen kapely Led Zeppelin, pozn. red.) a George Harrison (kytarista a zpěvák Beatles, pozn. red.). Už někdy jako sedmnáctiletý jsem pravidelně navštěvoval městskou knihovnu v Praze, kde bylo možné si prolistovat a pročíst britské hudební magazíny Melody Maker a New Musical Express. Tam jsem se dozvěděl, že kouzelník Jimmy Page vlastní vpravdě strašidelný zámek Boleskine House u břehu jezera Loch Ness, který před ním obýval okultista a mág Aleyster Crowley. George Harrison zase sbíral inspirace a tvořil ve svém viktoriánském zámku Friar Park v Henley on Thames. Při pohledu na fotografie těch budov se mi tajil dech podobně jako později, když jsem objevil ruinu zámku generála Ernesta Gideona von Laudona. V deníku Právo byl veliký článek s titulem Architektonický skvost na Kolínsku stále chátrá. No a hluboký romantik Robert Kodym se z toho trochu pomátl a už nebylo cesty zpět.
Super.czZámek ale nebyl v moc dobrém stavu, musel jste do jeho opravy investovat hodně peněz, ale počítám, že především hodně času a energie. Opravit zámek, to není jako zrekonstruovat byt nebo chajdu. Nebyly třeba chvíle, kdy jste si říkal, že jste si ukousl až příliš velký kus?
Vzhledem k tomu, že mě v té době realitní kancelář nabízela ke koupi hrad Ledeč nad Sázavou, což je opravdu velký kus, je ten náš venkovský barokní dům jenom taková větší chalupa. Vždycky jsem byl posedlý historií a ta situace mi opravdu změnila život. Spolu s mým tátou jsme se tomu věnovali spoustu let, abychom ten starý dům dostali z nejhoršího. Na začátku byly největším problémem rozpadlé krovy plné dřevomorky a propadající se stropy. Ten proces záchrany trvá už čtvrt století a stále není u konce. Za tu dobu to stálo opravdu hodně energie, nervů a úsilí, ale mám dobrý pocit z toho, že jsme získali nominaci na cenu Young Heritage Entrepreneur Award od organizace European Historic Houses Association, která zastupuje 27 národních asociací a kolem 50 000 historických domů ve více zemích Evropy.
Co je to za cenu?
To je taková cena Grammy pro opraváře starých baráků.
Takže jste nikdy neměl chuť se na to vykašlat, vzdát to?
Ne, to rozhodně ne. Já jsem takový nevzdávací typ. A jak řekl Ernest Hemingway: Člověk není poražen, dokud se nevzdá.
Jak se na zámku žije? Co vás na tom baví nejvíc?
Práce kastelána je velice zajímavá, o to víc, že nemám žádné zaměstnance. Nejvíce ze všeho mě naplňuje práce zahradníka, ale to není všechno. Pořád se snažím zlepšovat ve funkcích, jako jsou instalatér, elektrikář, zedník, údržbář, uklízeč, truhlář, tesař, svářeč, štukatér, zámečník, lakýrník, sklenář, topič, deratizér a kostelník. Ale to sváření a štukatérství, to je zatím velká bída.
Říká se, že všechno má své pro i proti. Co je na životě na zámku spíš trochu otrava?
Ze začátku byl pro Pražáka nezvyk, že když jsem třeba něco opravoval v rohu parku a najednou si uvědomil, že jsem zapomněl malé kladívko, musím ujít 130 metrů tam a zpátky. Teď už to ale beru sportovně.
Máte už dospělou dceru a v podcastu Miloše Pokorného jste řekl, že vás často označuje za boomera a že jste na to pyšný. Jste tedy boomer a v čem se to projevuje?
To se musíte zeptat jí. Já v tom pojmu moc nežiju.
Tak dobře. V čem boomer určitě nejste, v čem jste naopak pokrokový, jdete s dobou?
Tou otázkou mě trochu ponoukáte se zamyslet nad tím, co je to vlastně pokrok. Lidstvo už nejméně 200 let kráčí mílovými kroky v oblasti technického pokroku. Pro mě je to pořád neuvěřitelné, jak je vlastně možné, že 60 let po vzletu toho legračního letadla bratří Wrightů (tvůrci prvního letadla těžšího než vzduch, pozn. red.) se dva chlapíci procházeli po měsíci. Jak je možné, že pár desítek let potom, co dvanáctiletý Wernher von Braun stavěl modely raket, vymyslel raketu Saturn V, která dopravila astronauty až na měsíc. A to mluvím jenom o jedné oblasti. Jenže na druhé straně už vůbec nechápu, proč se lidé stále neodnaučili vzájemně se vraždit ve válkách organizovaných malými skupinami nenasytných, hamižných a mocných lidí s poruchami osobnosti, co úspěšně propagandisticky manipulují tisíce synů a otců, kteří jdou na smrt.
Rozhovor vzniká hlavně v souvislosti výročí 40 let kapely Lucie na scéně, je to určitě velká věc. A vy jste zakládající člen… Jaký byl Robert Kodym před 40 lety, když kapelu zakládal, a jaký je teď?
Byl jsem vlastně naivní puberťák. Teď už mnohem míň. Většinou se cítím dobře a jsem rád za všechny zkušenosti. Ale pořád jako bych byl na začátku nějaké nové cesty.
Robert Kodym je jednoznačně jedním z nejvýraznějších osobností české hudební scény a rocku u nás. Ale takových je samozřejmě víc. Kamil Střihavka šedesátiletý: Devadesátky? Nechápu, jak jsem to mohl přežít ve zdraví. Dnes nosím ženu na rukou…
