Bořek Slezáček: Pil jsem sám, doma, přes den. Uvědomění, že jsem pobuda, bylo jako podruhé se narodit

Jestli nejste vyloženě mladí, jistě si pamatujete dobu, kdy Bořek Slezáček a jeho alkoholové a milostné eskapády plnily titulní strany bulváru. Těmhle dnům je ale dávno konec, alkoholu už se třináct let vyhýbá. A se vší pokorou přiznává, že je alkoholik, který se svou závislostí v podstatě neustále (úspěšně) bojuje.

A nyní se rozhodl svou zkušenost přetavit v pomoc. V Terapeutickém centru Calmea se zapojil do čtyřtýdenního denního stacionáře, který je určen právě lidem se závislostmi. Proto jsme si s Bořkem Slezáčkem povídali o alkoholu a závislostech, ale také o tom, čím svou závislost nahradil a jak vůbec nyní vypadá jeho život.

Že jste alkoholik, není žádné tajemství, mluvíte o tom velmi otevřeně. Já se ale stejně zeptám: Kdy jste si uvědomil, že máte s alkoholem problém, vybavíte si ten okamžik?

Ten moment, kdy mi to došlo, si pamatuju naprosto jasně. Do té doby jsem si myslel, že je vlastně všechno v pohodě, ale byl jsem tedy jediný, kdo si to myslel. A to, že jsem si uvědomil, že jsem pobuda, že to takhle nejde dál, že jsem od sebe čekal víc, to vlastně bylo jako se podruhé narodit. Já vím, zní to pateticky, ale zhruba tak to bylo.

Jak to vaše alkoholové období vypadalo, co všechno vám alkohol vzal?

Čas, peníze, zdraví, práci. A mně to nevadilo, stačila mi flaška. Pil jsem sám, doma, přes den. Vůbec jsem neřešil, že to má nějaké důsledky. Dokud jsem měl peníze, šel jsem do plných.

Je něco, co vám alkohol třeba i dal, nebo je to prostě jen negativní věc?

Dobrý sluha a zlý pán se říká, ale zpětně vlastně vidím jen toho zlého pána. Ale ta otázka je špatně položená. Nejde to svádět na alkohol, jako že je to něco, co mě ničilo. To jsem byl já, nikdo mě nenutil, byla to moje volba. Proč to tak bylo, je na jinou debatu, kterou jsem možná nikdy nevedl ani sám se sebou.

Přijde mi totiž, že vlastně není vůbec důležité, proč pijete, proč jste s tím začali. Jediné, co je důležité a co je třeba řešit, je fakt, že máte problém. Pokud se chce někdo rýpat v příčinách, prosím. Ale asi to moc ničemu nepomůže. Je potřeba pojmenovat si problém a říct si, že stačilo.

Máš problém, jdi se léčit. Tohle asi závislí slýchají od těch, kdo problém s alkoholem nemají. Ale tak snadné to asi není… Jak těžké je se ze závislosti dostat?

To je otázka za milion. Je to těžké, ale jde to. Musíte ale chtít, nikdo vás nedonutí. U mě to bylo tak, jak jsem říkal. Došlo mi, že jsem sám sebe zklamal, ale že ještě není pozdě se postavit zpátky na nohy.

Podařilo se vám to napoprvé?

Ne, samozřejmě, že ne. Odvykání je proces, ne že zmáčknete vypínač. Recidivy přicházejí pořád a vy s nimi musíte nějak naložit. A postupně se vytrácejí, ale nikdy vlastně nezmizí. Jasně že mám občas strašnou žízeň. To přechodné období trvalo třeba dva roky.

Nyní otevíráte stacionář, a to denní, pro závislé lidi… Jakou tam budete hrát roli?

To se uvidí. Myslím, že mohu přispět tím, že vím, v jaké situaci ti lidé jsou a co je v takové životní situaci důležité. A chci si s nimi o tom povídat. Protože – věřte, nevěřte – povídání o svých problémech je nakonec to nejdůležitější. Nebýt na to úplně sám. Nikdo to za vás neudělá, ale může být u vás a může mít nějaké odpovědi, které v ten moment potřebujete slyšet.

V čem si myslíte, že můžete závislým pomoci?

Možná nejvíc tím, že uvidí, že to jde, že se před nimi může otevřít úplně jiný život. Jen pak je vlastně ta nejtěžší část toho procesu, co s životem dál. Aby to nevedlo zase zpátky. Prostě musíte všechno začít dělat jinak. Nový život, nová šance.

A je denní forma dostačující? Moje představa je, že když je někdo závislý, tak je potřeba ho hlídat spíš večer a v noci, aby rovnou od vás třeba nešel do hospody nebo večerky pro flašku. Ale moje představa je možná mimo.

No, trochu zkreslená je. Ale máte pravdu. Suchá domácnost je základní předpoklad, nesmíte mít doma žádný alkohol. Jistě, můžete si ho jít koupit, ale čím víc překážek si mezi sebe a flašku nakladete, tím lépe. Já se třeba odstěhoval na venkov, tam nejsou žádné bary.

Ale zas vesnické hospody… To je také rizikové, ne?

Vždycky je nějaké riziko, nic není nula nebo sto procent. Ale jedna vesnická hospoda je prostě menší riziko než deset barů po cestě od parkoviště. A ano, ani denní stacionář nemusí vyhovovat všem, ale třeba mně by tehdy vyhovoval moc.

Zavřít někoho proti jeho vlastní vůli nikdy nic neřeší, musíte chtít vy. Pokud chcete, tak denní stacionář může být cesta, protože zase neztrácíte osobní integritu, nikdo vás nediriguje, je na vás, zda ráno zase přijdete. A to je ta přidaná hodnota – každý den jste pyšní, že jste udělali správnou věc. Že místo do ranního baru jste šli někam, kde se vám snaží pomoct. To je možná to zásadní.

Povídáme si o stacionáři, který odstartuje 5. května. Řekněte mi, pro koho je? Nebo spíš, jsou nějaké signály, kterých by si měl člověk všímat, a když je objeví, říct si „aha, mám problém, potřebuju pomoc“?

To je velmi individuální. Je jiné, když jste single a děláte si, co chcete, nebo když máte rodinu a dvě děti. Pití se pak pokaždé jeví v jiném světle. Myslím si ale, že v okamžiku, kdy zjistíte, že vám pití dělá problémy v mezilidských vztazích, v práci, s partnerkou, je potřeba to řešit. Když vám manželka třeba opět vmete do tváře „ty ses zase vožral“, tak asi máte problém… A já bych v tu chvíli okamžitě šupal za panem doktorem.

Protože závislost nepřechodíte, je potřeba jít za odborníkem. Jakmile vám někdo vyčte, že pijete, je zjevné, že pijete. Takže když vám to dává najevo okolí, když vám to opravdu začne komplikovat vaše sociální interakce, to bych už řešil. Problém u alkoholu je totiž ten, že vás nechá zajít dost daleko, je to taková tolerovaná droga.

Jste už, tuším, 13 let takzvaně čistý a skoro to vypadá, že není nic, co by vám nešlo…Hrajete v divadle, televizi, muzikálech, píšete knížky a scénáře, máte podcast, k tomu máte děti, psy, kočky, papoušky. Má váš den 24 hodin jako ten můj?

Mohl by mít víc, užil bych je. Ale jak jsem říkal, musíte svůj nový život něčím naplnit, vyplnit to prázdno po závislosti, po flašce. A práce je skvělá substituce.

Odpočinek je ale také důležitý. Máte někdy čas jen na sebe?

Čas na sebe mám v autě. Najezdím strašně kilometrů, sám. Pouštím si hudbu, podcasty, mluvím sám se sebou a tak nějak relaxuju. Uspořádávám si myšlenky, plánuju, co a jak dál. Úplně vypnout neumím. Nebo jo, ale jen se svou ženou. Byli jsme onehdá na výletě v Římě. Nic hezčího jsem vlastně nikdy nezažil.

Brzy se objevíte v seriálu Ulice…

Co k tomu říct.

Já bych chtěla, abyste mi k tomu něco řekl. Co vás k tomu vede, čím vás to láká, když aktivit máte ažaž?

Jsem herec a ten prostě bere role, které se mu nabízejí. Což je tedy někdy skličující, protože nedostanete roli ne proto, že jste špatný herec, ale proto, že se nehodíte typově nebo věkem. A to je frustrující. Snažím se proto pomalu vytvářet vlastní projekty. Protože i když roli dostanete, ne vždycky vás režisér nechá se vyřádit.

Z posledních let mě napadají třeba Devadesátky, ten úspěšný seriál ČT. Dostal jsem scénář a nikdo mi k tomu nic neřekl, nedal žádná omezení. Tak já jsem si celou tu roli nějak vymyslel, s kostymérkou jsem se domluvil, jak ten lump bude vypadat, a nasadil jsem přízvuk. A když jsem před kamerou spustil, Ondřej Sokol s Martinem Fingerem dostali záchvat smíchu. To mi moc nepomohlo, ale nedal jsem se odradit.

A jak to tedy máte s Ulicí?

U zavedených seriálů nemůžete moc vymýšlet. Je to nějaký formát a vy se do něj musíte trefit. I to je kumšt. V Ulici teprve začínám, točím teprve třetí měsíc a myslím, že ještě žádný díl se mnou neběžel. Uvidíme, co na to diváci.

Co tam hrajete?

Bohužel, produkce hercům většinou zakazují, aby se nějak moc svěřovali médiím. Nicméně asi nic nepodělám, když řeknu, že před kamerou tam trávím všechen čas s Luckou Vondráčkovou.

Píšete druhou knížku… Jaká bude – také povídky? Opět neobyčejné příběhy obyčejných lidí?

Ne, povídky už ne. Abyste do jedné knížky narvala dvacet příběhů, to vás dožene. Nová kniha je příběh, který mi už v hlavě leží dlouho a musí ven. Víc k tomu říct nemůžu. Sám vlastně úplně nevím, kam mě to vyprávění zavede. Nedělám si žádnou osnovu, jen vím, co jsou lidé v tom příběhu zač a co je definuje.

A co jsou zač a co je definuje?

Ne že bych vám to nechtěl říct, ale nejsem schopen vám to říct. Vím, o jakých lidech píšu, ale nevím, jak se v tom příběhu nakonec projeví. To je pro mě to dobrodružství. Naprosto jasné je, že jeden z těch lidí ještě nechce začít žít… Takové to odkládání až po škole, až dostuduju… A ten druhý naopak už má všeho plné zuby a už se mu moc žít nechce.

Zmínili jsme, že máte děti, přesněji řečeno dva syny. Jednomu je 16, druhému 12, takže období puberty. Jak tohle zvládáte?

Zvládáme to všichni docela dobře, tedy až na společné dovolené. Tam to trochu drhne, protože kluci jsou furt v sobě. Ale to je asi normální, ničím moc nevybočujeme z tradiční představy o dospívání mladých mužů.

Co když budou bouřliváci a divočáci po vás?

No, jestli budou po mně, nebo po Žanetce (partnerka Bořka Slezáčka, pozn. red.), to nakonec vyjde nastejno. Budou, jací budou, a já jsem tu pro ně. Nehodlám je nijak lámat, mají naprosto liberální výchovu. Každý v nějakém věku divočí.

A co vaše partnerka – jak zvládá tři chlapy v baráku?

Žanet je mimořádná bytost. Žije pro nás a my to všichni tři víme moc dobře. Někdy ji ser*me, někdy se*e ona nás. Je to jedna jedna. Bez ní bych nebyl nic.

>>>Přetavit zkušenost se závislostí na alkoholu v pomoc druhým se rozhodla i Michaela Duffková, autorka Zápisníku alkoholičky.