„Mě rozesměje málokdo!“ Eva Leinweberová o tom, proč je mezi ženami méně komiků a koho rozchechtala při natáčení

O to větší filmové žně Eva Leinweberová, herečka s podmanivým altem a neobyčejným komediálním talentem, prožívá v posledních letech. Do svého nejnovějšího filmu Někdo to rád v Plzni, který se slavnými jmény jen hemží, byla dokonce obsazena jako první a další dva snímky ji tento rok ještě čekají. V čem jsou komedie nevděčné, proč se snaží rozesmívat režiséry a čím se dobíjí ona sama?

Ve snímku Někdo to rád v Plzni je vaším filmovým manželem Marek Taclík. Když vám roli nabídli, tušila jste, že to bude právě on?

Vůbec. Já jsem jenom věděla, že režisér a scénárista Martin Horský napsal něco moc hezkého a dost jsem mu věřila, protože on nelže, je celkově dost akurátní. A myslím, že i kdyby mi hrál manžela kdokoli, asi bych do toho šla.

Nicméně zrovna volba Marka Taclíka to asi zpečetila?

Ano, ten tomu nasadil korunu, protože s Markem se strašně dobře hraje. Ale přestože se známe přes třicet let, protože jsme spolužáci z DAMU, nikdy dřív jsme neměli příležitost spolu hrát, ani v divadle, ani ve filmu. A tohle nám tedy fakt sedlo.

Je to znát…

Je to vidět? To jsem ráda, protože tyhle věci prostě nacvičit nejdou a může tomu dost pomoct právě to, že toho druhého dlouho znáte.

Umíte odhadnout předem, že to bude dobré?

Ne. Ale s každým hereckým parterem, což v poslední době byli třeba Mirek Donutil, Igor Bareš nebo teď právě Marek, se snažím navázat osobní vztah a myslím, že se mi to se všemi i podařilo. Konkrétně s Markem to bylo hodně vřelé.

Jste typ herečky, která s postupem času zraje, vaše kariéra má vyloženě vzestupnou tendenci… Čemu to připisujete?

Je to tak a rozhodně to považuju za tu lepší variantu. Jeden z mezníků asi nastal, když před třemi nebo čtyřmi lety kolegyně herečka Jitka Sedláčková pozvala producenta Tomáše Hoffmana na moje představení do divadla. A já jsem na něm úplně viděla, že byl jak opařený. Večer mi pak napsal zprávu: „Já jsem netušil, co všechno ty umíš.“

A od té doby mi začal hledat role. Obsadil mě třeba do filmu Sladký život, kde mi vyloženě napsal roli na tělo. A tehdy se to nějak rozjelo. Takže abych tu tajenku rozluštila, domnívám se, že filmaři mě neviděli pořádně hrát, znali mě spíš divadelní diváci.

Zkrátka jste potřebovala být objevena…

Přesně tak. A paradoxně ani po filmu Účastníci zájezdu se několik let pořád nevědělo, že bych dokázala zahrát leccos. Ale možná do toho zasáhl taky můj soukromý život, měla jsem dítě, takže mě život vedl trochu jinými cestami.

Jste výsostná komička, kterých je mezi herečkami, na rozdíl od herců, málo. Proč to tak je?

Myslím, že ženy se nerady shazují. Ženy obecně chtějí vypadat dobře a pro komedii je prostě potřeba se lehce dehonestovat, aby to bylo vtipný.

Vám je tato schopnost přirozená, nebo jste k ní dospěla postupně?

Myslím, že je mi to vlastní, mám to tak od samého začátku, co hraju. Vždycky jsem tíhla ke komedii a je mi bližší.

Takže netoužíte po roli nějaké rozervané osudové ženy?

Ale ano. Ona komedie je jeden z nejtěžších žánrů a v divadle je při ní úžasná ta okamžitá odezva. Proto se taky tak obtížně točí filmové komedie. Na natáčení chybí divák, tím je nejdřív režisér, pak štáb, a podle toho, jestli je to baví a smějí se, se já musím korigovat.

Oproti tomu v divadle je skutečný divák, který nějak autenticky reaguje. A když nereaguje, já začnu mít nervy. Začnu do toho šlapat, nebo naopak ubírat. To u vážné role si člověk hezky v klidu prožije, v hledišti je ticho, takže nevím, jestli vnímají, nevnímají, a můžu být v klidu. U komedie to vím přesně.

Proto při natáčení usilujete o to, aby se režisér na place vaším výkonem takzvaně odboural?

No jistě, když se baví oni na place, budou se bavit i lidi v kině. Pro mě je to jasný ukazatel, protože když už ten vtip dělám počtvrté a oni se počtvrté nesmějou, zřejmě ho nedělám dobře. A musím jim tam hodit něco, abych je rozesmála, abych je prostě dostala. Fakt se tím řídím, koukám i na kameramana, nemusí se chechtat nahlas, ale musím vidět, že mu jde koutek nahoru. V tomto ohledu je skvělý Jirka Vejdělek (režisér, který Evu Leinweberovou obsadil do filmů Účastníci zájezdu nebo Ženy v pokušení, pozn.red.).

Že se nechá snadno strhnout?

Jo, ten se klidně zasměje i do ostré klapky a to vás prostě nakopne ještě vejš.

A nepokazí tím záběr?

Pokazí, ale to už je problém zvukaře, ten si s tím musí nějak pohrát. Ale když se podaří fakt dobrý vtip, tak se většinou odřachnou úplně všichni a nejde to vlastně natočit, protože dokud nám to připadá mega vtipný, nejsme schopní to zahrát. Přesně si pamatuju, že ve filmu Někdo to rád v Plzni se nám to stalo u scény, kdy předvádím „jízdu na běžkách“. Tehdy mi tečou slzy a vidím ostatním na očích, jak stačí málo, a oni propuknou v záchvat smíchu.

Kdo potom v běžném životě rozesměje vás?

Asi nikdo. Mě rozesměje málokdo, to musí fakt bejt, abych se zasmála. Mám ráda rychlý, situační humor, kdy se něco stane a musí se rychle zareagovat, to mě dokáže rozesmát. Ale že bych měla někoho, kdo by mě spolehlivě rozesmál, to ne.

Jak jinak se tedy dobíjíte?

Já docela ráda spím nebo se jen tak povaluju, dost mě nabíjí taky řízení auta, kdy mozek musí přepnout na úplně jinou logiku a pozornost. A taky chovám kočky.

Předtím jsme to trochu zamluvily: toužíte po nějaké rozervané postavě?

Úplně upřímně, já prostě toužím po dobrém divadle, dobrém režisérovi, dobrých kolezích a dobrém tématu, na žánru mi vlastně až tak moc nezáleží.

Film Někdo to rád v Plzni je mimo jiné o tom, jak řešit rutinu v dlouholetém manželství a váš pár má na to dost svéráznou metodu. Je to podle vás dobrý recept?

Já si spíš myslím, že Martin Horský dobře vyhmátl to rozpoložení manželů po X letech, kdy žena muže dotlačí k tomu, aby jí řekl, co by si skutečně přál, a ona toho pak lituje. A ještě tomu, chuděra, nasadí korunu tím, že si přeje totéž.

Jsem přesvědčená, že něco takového se fakt může stát, že si lidé takhle naběhnou. A v našem filmu je skvěle vidět, jak je jim to vlastně ve výsledku trapné. Ale myslím, že příběh té naší dvojice vlastně končí moc pěkně, protože se oba ujistili, že se navzájem potřebují. To mi přijde pozitivní a optimistické.

Vy sama jste rozvedená, přesto: máte nějaký recept na zpestření dlouhodobého vztahu?

Myslím, že já asi opravdu nemám komu co radit, protože mně samotné se na tomto poli nedaří.

Zdáte se s tím být dobře srovnaná…

Ale taky mě to bolelo, samozřejmě. Jenže tyhle věci nejdou obrátit z minusu do plusu lusknutím prstů, vždycky to trvá nějaký čas. Na druhou stranu mám pocit, že nedostatek v soukromém životě mi otevřel víc dveří v práci, kterou si to soukromí zpětně vynahrazuju, a uspokojuje mě to.

Je pro vás důležité, aby měl váš partner schopnost vás rozesmát?

Rozhodně. Humor je pro mě ve vztahu ten hlavní filtr. Když někdo nepochopí vtip, tak vím, že to nebude fungovat ani jinak. A existují takoví, kterým to opravdu nejde vůbec. Takže humor je skvělý lakmusový papírek.

Herečka Eva Leinweberová: Tři roky se starala o nemocnou maminku, pět let se z toho dostávala! „Paralyzovalo mě to“