Václav Neužil o tom, proč nemá rád dabing: „Vzít herci hlas je jako sebrat fotbalistovi nohu.“

Po ovdovělém kriminalistovi z Metody Markovič a nevěrném detektivovi ze seriálu Štěstíčku naproti je tu moravský policajt mluvící zpěvným nářečím. Právě řeč přitom Václav Neužil považuje za okno do duše. Možná i proto mu nejde dabing a ani ho nemá rád. „Vzít herci hlas, to je jako sebrat fotbalistovi nohu,“ říká táta osmiletého Vincenta. Čeho se v jeho výchově obává a kdy se ve své profesi cítil bezradně?

Do kin právě vstoupil film Poberta, v němž opět hrajete policajta. Tenhle se na první pohled jeví trochu jako mamlas, ale nakonec se ukáže být mazanější, než se zdálo. Co vás na té postavě zaujalo?

Vlastně právě tohle, co jste řekla. Už při prvním čtení scénáře jsem byl nadšený, že mi režisér Ondra Hudeček nabídl zrovna jeho, protože to byla postava, která skýtala nejvíc komediálního potenciálu. Zároveň jsem si ale musel dát pozor, abych nesklouzl ke karikatuře. To, že bude úplně jiný než ti předešlí policajti a že film bude dělat Ondra, bylo pro mě rozhodující kritérium, proč jsem se na roli vyloženě těšil.

Ti druzí policajti, které jste v poslední době hrál, jsou vůči sobě v totálním kontrastu. V Markovičovi se obtížně vyrovnáváte s předčasným úmrtím manželky a ve Štěstíčku naproti si naopak nemůžete vybrat mezi manželkou a milenkou. Vlastně je to typické i pro vaše ostatní role před kamerou, často hrajete hajzlíky nebo srdcaře…

V tom mám štěstí a jsem za tak velkou škálu rád. Osobně je mi tedy bližší Pepa Vilímek z Markoviče. Ne v tom smutku, ale v tom, jaký je charakter. Ve druhé sérii se stále nezbavil smutku, je trochu apatický a nezvládá svou práci tak, jak od něho jeho kolegové očekávají, ale troufám si tvrdit, že nefňuká a pořád má v očích takový newmanovský, ironický a glosátorský nadhled, který je pro něho typický. Oproti tomu Marek ze Štěstíčka je, co se týče vztahů, opak, je to hráč, který si neláme hlavu s kličkováním. Zásadní je pro něj práce.

Někde jste doslova řekl, že je to sráč…

To rozhodně je. Při vyšetřování je sice zapálený pro fair play, protože někde uvnitř je to fotbalista, takže zfalšované výsledky zápasů ho strašně žerou, což chápu, ale v soukromí u svých nejbližších vůbec nevnímá, že se chová vlastně stejně jako zkorumpovaní pachatelé, po kterých tak vehementně jde. Právě tahle ambivalence se mi na něm líbila.

V Pobertovi se mluví slováckým nářečím, byla to pro vás překážka?

Naopak, mně tento typ věcí pomáhá. Vlastně jsem přesvědčený, že to, s jakou kadencí, rychlostí a výškou hlasu mluví, o člověku hodně vypovídá. Kdybych chtěl být patetický, tak bych řekl, že je to brána do duše. Takže pro mě je to první fáze nacházení postavy. Myslím, že i nářečí vypovídá hodně o lidech, kteří v daném regionu žijí. Teď nemám na mysli jazykovědu, ale čistě melodii hlasu. Hodí vás to do určitého temperamentu.

>>> Prokletý muzikál Dracula: Jak Daniel Hůlka získal životní roli? Odpálil mikrofon! „Zvukař mě tehdy hrozně seřval.“

Vy sám pocházíte z Plzně, jak na vás tedy Slovácko působilo?

Myslím, že tamní lidi si umí víc užívat radosti a mají větší zacílení na ty veselejší stránky života. Díky tomu jsou podle mě odolnější a mají větší nadhled. A i když může být život bídný a těžký, tak oni si najdou příležitost se pobavit, protože to je pro ně stejně důležité jako trpět. Asi mě v souvislosti s tím krajem a s lidmi s ním spojenými prvně napadne houževnatost, veselost, energie. Samozřejmě se to může překlopit až do roviny typu: „Nechte mě bejt, ožeru se a bude dobře.“ Ale když se jim to daří držet v nějaké rovnováze, jsou silnější.

Čím to je, že když vás baví styl jazyka a napodobování různých nářečí, neumíte nebo nemáte rád dabing?

Nejde mi, takže ho nemám rád (smích). Upřímně řečeno, ani jsem ho mockrát nezkoušel, možná, že kdybych víc trénoval, šel by mi líp. Mám prostě problém sledovat scénář, pohyb rtů dabovaného herce a ještě červené světlo časomíry, tahle kombinace pro mě představuje šílený stres. Navíc budu stejně vždycky mít radši originál, i když chápu, že dabing má svoje kouzlo. Ale já sám mám pocit, že ty zahraniční kolegy nějak poskvrňuju.

Nezdá se vám, že některým hercům nebo filmům dabing svým způsobem pomohl?

Určitě, třeba Přátelé nebo Simpsonovi jsou seriály, kde dabing táhne postavy nahoru. Marge Jirky Lábuse je naprosto kouzelný výkon, ale ta postava je animovaná. U živých herců mi to prostě připadá divný. Je zvláštní, když vám jako herci někdo vezme hlas, protože to je polovina vašeho projevu. Jako byste fotbalistovi sebrala jednu nohu. Už to není on, ale složenina dvou hereckých výkonů. Díváte se na nějakého herce a slyšíte úplně jiného člověka.

Herectví jste začal studovat až „na druhý pokus“, když jste se po jednom semestru na pedagogické fakultě dostal na JAMU. Měl jste někdy období pochybností, jestli jste si vybral správně?

Hned po škole. Pamatuji se, jak jsme tehdy ve čtvrťáku všichni poštou rozesílali v obálkách své fotografie, aby o nás divadla věděla, aby se na nás přijeli podívat režiséři a my mohli získat eventuální angažmá. Bavíme se o roku 2003, z dnešního pohledu už to vypadá téměř legračně. Já je poslal do pěti divadel, mimochodem, Dejvické bylo jedno z nich, a nevzali mě nikam. Nakonec jsme s mojí spolužačkou Janou Plodkovou skončili v dětském divadle Polárka, a to opravdu nebyla moje parketa.

Vydržel jsem tam přesně čtyři měsíce a pak si mě naštěstí na základě jednoho čtení vybral Jan Antonín Pitínský do inscenace Nora. Takže jsem skončil na pracáku a k tomu hrál jedno představení za 750 korun měsíčně. To bylo tvrdý, ale zároveň vlastně úžasný období. V Brně to tehdy žilo, dostal jsem se tam do party kolem divadla 7 a půl, Hadivadla, poznal jsem lidi z Husy na provázku, a zpětně to hodnotím jako jedno z nejkrásnějších období. Tedy ne co se týče financí, ale poznal jsem zásadní lidi brněnského kulturního světa, kteří mě ovlivnili na celý život.

Máte osmiletého syna, jak se připravujete na jeho vstup do online světa?

To je pro mě hodně těžké téma, asi jako pro většinu rodičů. Zatím se nám daří držet od toho Vincka dál, mobil nemá a dlouho mít nebude, stejně tak sociální sítě. Hry smí hrát asi jednou týdně a když vyrazíme ven, tak si na počítač ani nevzpomene. Potvrzuje se mi, že příroda, ideálně ve společnosti dalších dětí, je prostě nejvíc. Ale těžko říct, jak dlouho nám to vydrží, dětí s iPady a mobily kolem něj přibývá, myslím, že tak čtvrtina jeho třídy už má mobil a pár kluků už hraje hry celkem intenzivně.

Pro mě tohle představuje oddálení od reálného světa, ale je mi jasné, že jednou se s tím taky budeme muset utkat. Přijde den, kdy prostě bude sedět v pokojíčku se sluchátky na hlavě a hrát online střílečky a já s tím nic nenadělám. Jediné, co můžu, je ukázat mu ten reálný svět v co největší síle, lidi, vztahy, sport, vést ho k tomu, aby poznával svůj potenciál. Někde jsem četl, že nejdůležitější vývojové stadium mozku je zhruba mezi dvanácti a šestnácti lety, tehdy se děti můžou nejsnáze stát závislými na dopaminu, který lajky na sítích přinášejí. Potřebují té odměny čím dál víc, jsou vlastně neukojitelné, a proto propadají do apatie, která může přerůst v úzkost až depresi. Toho bych se rád vyvaroval.

V rodině jste čtvrtý Václav v řadě, u syna jste o tom neuvažoval?

Neuvažoval. Byť jsem vyrostl v rodině, kde se sestra i já jmenujeme po rodičích, nemám to rád. Možná právě proto. I když já byl týden Honza, než do toho vstoupil dědeček, který byl mimochodem herec, a prohlásil, že rozhodně musím být Václav jako on a táta, a navíc je nemyslitelné, aby byla ve jméně dvě „n“ po sobě – Jan Neužil. Takže v očkovacím průkazu mám křestní jméno škrtnuté propiskou. Syna jsem chtěl pojmenovat jinak, protože nějak věřím, že jména v sobě nesou energii, a pokud máte stejné křestní i příjmení jako někdo z předků, může to podpořit nějaké jejich energie, včetně těch temnějších. To jsem chtěl přerušit a shodli jsme se na tom i s Léňou, mojí ženou.

Linda Rybová: V padesáti vnímám svět intenzivněji. A přechod? Ten je k ženám dost nespravedlivý!