Článek
Rozhovorů Klára Issová moc nedává, je radši, když za ni mluví její práce. Kvůli filmu Někdo to rád v Plzni, v němž hraje a který dnes vstupuje do kin, ale udělala výjimku. Rozhodně jsme si ale nepovídaly jen o něm, naopak, dostaly jsme se k mnoha tématům. Jak o sebe pečuje, jak to má s módou, proč jí občas vadí, že ji lidé vidí jen jako éterickou vílu, a proč si tak úzkostlivě střeží své soukromí. To vše a mnohem víc jsme probraly nad šálkem čaje, protože kávu Klára Issová nepije.
Začneme hned tím, kvůli čemu jsme se tady sešly, a to je film Někdo to rád v Plzni. Vy tam hrajete porodní asistentku, která nemá a možná nemůže mít děti, ale zato má sprostého papouška. Je třeba něco, co máte s tou rolí společného, nebo spíš naopak, jste úplně jiná a musela jste se doslova převtělit?
Je pravda, že hraji porodní asistentku, která nemá děti ani partnera, a právě díky tomu papouškovi se seznámím s Martinem Pechlátem, který hraje hrobníka Radovana. Takže je to takový zábavný střet dvou odlišných světů. Nicméně typově se mi ta postava hrála moc dobře, myslím, že stejně jako já dokáže brát řadu věcí s jakousi lehkostí, nadhledem a klidem. Prostě, že nemá potřebu věci dramatizovat, a to ani ty nepříjemné.
A tak to máte v životě i vy?
Snažím se zůstat v klidu a brát věci s větší lehkostí, byl to ale spíš proces, kdy jsem tomu šla cíleně naproti, chtěla jsem si to takto ve svém životě nastavit. Ale pravda je, že už od mládí jsem měla tendence, když jsem třeba někam přišla a cítila, že je tam horší nálada, tam tu náladu vylaďovat a harmonizovat. Mám radši spolupráci než rozdělování se na skupinky.
Takže když máte špatný večírek, pozvěte Kláru Issovou, ona vám tam zvedne náladu?
To zas asi úplně ne, nechci nikoho vyloženě zachraňovat a vlastně na večírky moc nechodím, protože nepiju. Ale obecně, když jsem v nějakém kolektivu, mám ráda, když je tam příjemná atmosféra. A přesně to dělá i moje postava v tom filmu, vidí věci z té pozitivnější stránky. Líbí se mi na ní, že je nad věcí, usměvavá, bere život, jaký je. Nehroutí se ani z toho, že nemá děti, i když by je chtěla. No tak je nemá, svět se nezboří.
Říkáte, že stejně to máte i vy. Byla jste taková vždycky, nebo vás život naučil spíš být nad věcí?
Spíš myslím, že jsem si to musela „vydřít“. V profesi jsem začínala hodně mladinká, už v šestnácti jsem točila a pracovala. Takže i když jsem byla mladá, světu jsem ještě úplně moc nerozuměla, trošku se mnou házel ze strany na stranu, musela jsem se v něm nějak chovat, naučit se v něm fungovat.
Bylo vám šestnáct, byla jste vlastně ještě dítě. Neměli o vás rodiče strach?
Víte co, rodičům se v té době zrovna rozpadalo manželství, takže oni měli jiné starosti. U nás doma to v té době nebylo moc dobré a i to mě vlastně donutilo se víc osamostatnit a postarat se o sebe. A já jsem pak strašně rychle dospěla, v tom bylo to moje dětství nebo dospívání takové prazvláštní. Ale nešlo to udělat jinak. Prostě vždycky jste nějak do života hození a plavete. Všichni si přejeme být v životě zdraví a šťastní, ale ani bez zkoušek se to neobejde.
Ale přece každý za tím svým štěstím vidí něco jiného…
To je pravda. A já jednoduše štěstí vidím v nějaké vnitřní spokojenosti sama se sebou. Protože pokud v sobě máte spíš kritiku, koukáte na všechno přes kritické brýle, tak je to věčný boj, uvnitř vás i s okolím. To, co našeptáváte sami sobě, tak koukáte na svět.
Takže si snažíte našeptávat samé hezké věci?
Spíš mít větší trpělivost a pochopení, když se něco nepovede. Pochopila jsem, že jsem na sebe právě dřív byla až moc tvrdá a kritická. A když je to moc, tak to časem také přestává fungovat. Ne že bych na sebe nebyla náročná, v pracovních i osobních věcech, to zase ne. Hlavně v tom nasazení, že když do něčeho vkládám energii, chci, aby to bylo co nejlepší. Možná, že by někdo dokonce řekl, že jsem perfekcionista, ale já spíš chci věci dělat naplno, protože mě nebaví, když jsou lidé v práci otrávení nebo když se nějak ulévají, když je to nebaví. Hledám teď takový zdravý balanc mezi pracovitostí, lehkostí i odpočinkem.
Takže jste na sebe přísná, co se týče nasazení, ale umíte na sebe být hodná, když třeba něco nevyjde?
A to já zas i sebe sama peskuju, když něco nevyjde, jak jsem si představovala. Ale pak se snažím uklidnit, znovu si to v sobě rozebrat a nezlobit se na sebe. Spíš si říct: „Ok, tak příště to udělám líp, už budu vědět jak, je to zkušenost“. Ale právě tohle jsem se musela hodně učit, protože vždycky jsem od sebe čekala jen ten nejlepší výkon, ale ono to nemáte vždycky všechno pod kontrolou, váš výkon často závisí i na výkonu spousty jiných lidí. Takže se snažím sama za sebe podat co nejlepší výkon, ale taky to umět pustit a nechat to, ať si to žije svým vlastním životem. Občas si pomáhám větou: „Dělej vše nejlépe, jak dovedeš, ale ne lépe.“
To se dá vlastně aplikovat na celý život – na práci, ale i na milostný život, na přátelství…
Jasně. Jen někdy to prostě jde líp aplikovat v práci než třeba v těch vztazích, protože tam jsou ještě navíc silnější emoce, které třeba v práci ještě umíme korigovat, ale v soukromém životě už tolik ne.
Na druhou stranu, vy působíte velmi klidným, něžným až éterickým dojmem. Já si třeba vůbec nedovedu představit, že ve vás bouchnou saze.
To je ale mýlka. Já jsem určitě hodně něžná a éterická, v některých věcech silně romanticky založená, ale mám v sobě i tu fúrii. A ta se umí hodně rozčílit, hodně naštvat. Myslím si, že žena je obecně plná emocí a citových věcí a umí ty city projevit… a má jich širokou paletu. A já jako herečka jich mám možná ještě víc. A tak, jak se nedá dělat herectví jen s jednou barvou, ani život není jednobarevný.
A někdy je jednoduše potřeba vyventilovat i ty negativní emoce…
Přesně tak. Už jen proto, že někteří lidé prostě neslyší, dokud nezařvete. Takže já se učím přijímat oba ty své póly, fúrii i něhu, nevyhýbat se jim.
Stejně si ale pořád nedovedu představit, co by se muselo stát, aby se Klára Issová rozčílila do běla…
Každý máme přece doma kuchyň, ve které to někdy vyvře, i já ji mám… Ale je to pro mě někdy o to těžší, protože lidi ode mě většinou čekají tu jemnou éterickou vílu s laníma očima, protože to se o mně pořád psalo, až mi to pak lezlo krkem.
Takže vás štve, když se píše o tom, že jste něžná, éterická, s laním pohledem, herečka s nejkrásnějšíma očima a podobně?
Dřív mě to strašně štvalo, že se to pořád píše a říká a lidi ode mě vlastně pořád čekají jen tuhle jednu emoci. Proto jsem se tvrdohlavě snažila ukázat i jinou svou polohu. To byl důvod, proč jsem třeba přijala roli drsné feťačky v Anděl Exit, proto jsem odmítala role princezen, ale byla to taková mladická rebelie.
Teď vás to tedy už neštve?
Teď už tak moc ne. Teď jsem spíš ve fázi, kdy si to naopak zase užívám, protože si říkám, že to nebude trvat do nekonečna. Taky stárnu a už to prostě jednou nebude. Navíc zpětně musím uznat, že jsem fakt takové vyzařování měla, dlouho jsem byla v mnoha věcech naivní, čekala jsem od lidí vždycky jen to nejlepší a nečetla tu realitu takovou, jaká je.
Nicméně, vy si obecně velmi hlídáte soukromí, nepouštíte ven, když vám je ouvej, nebo když jste šťastná. Jak moc těžké je pro herečku si svůj soukromý život uhlídat?
Já myslím, že zas tak těžké to není, protože do společnosti chodím ráda, i když ne zas tak moc často. Jen třeba tolik nemluvím o svém soukromí, protože je to moje niterná část života, do které nikdo nevidí. A když budu úplně upřímná, v rozhovorech a článcích pak ten život vyzní zjednodušeně. Tak radši neříkám nic… Každý máme svůj soukromý život a do toho nikomu opravdu nic není.
Vy jste někde v minulosti říkala, že pro svůj život potřebujete hodně ticha i hodně samoty. To mi s profesí herečky a se světem showbyznysu moc dohromady nejde…
Je pravda, že natáčení nebo divadlo je chaos, kde je mnoho lidí, každý z nich má svou osobnost a svoje potřeby, je tam hodně hluku a rámusu. To je ale moje profese a leckdy stačí, když si na chvíli třeba sama sednu do šatny, v obědové pauze nejdu na jídlo s ostatními, ale jdu se sama projít a podobně. A vynahrazuju si to právě pak v tom soukromém životě, kde se vracím víc k sobě samé, užívám si víc klidu, ticha a samoty.
A teď na vás vyrukuji s vyloženě ženským tématem, a to je móda. Jak to s ní máte?
Víte, já jsem hodně akční člověk, potřebuji toho hrozně moc stihnout, takže představa, že se každé ráno šlechtím, nahazuju make-up a vlasy, to nejde. V běžných dnech potřebuji pohodlí a praktičnost, protože já vlastně ani nechodím, já spíš poloběžím. Takže můj styl jsou boyfriend džíny, tričko, svetr, nějaká bundička a tenisky. Šperky nestíhám vůbec, sem tam občas nějaké malé náušnice a kolikrát fakt nemám ani trochu make-upu, protože to tak nějak ke svému štěstí nepotřebuji.
Právě jsem se chtěla zeptat, že ačkoli v běžných dnech si vystačíte s džíny a keckami, umíte být i za naprostou femme fatale. Třeba na Českých lvech 2024 v šatech Elisabetta Franchi…
Pokládám se za člověka, který módě nerozumí, takže když někam jdu, nechám si poradit. Pomáhá mi můj dobrý kamarád a stylista Jirka Hofbauer, který tím žije, rozumí tomu, je to jeho profese.
Nicméně zrovna na ty šaty z Českých lvů s opravdu hlubokým dekoltem bylo potřeba mít i odvahu je vynést…
Byly super sexy, to je pravda. Ale já tu odvahu mám. Jsme zase u toho, že lidé mě vnímají jako éterickou bytost, ale já občas potřebuju být torpédo, občas chci být v tichosti a jemnosti, a občas chci být super sexy. A občas potřebuju být nas**ná, občas si chci zařvat, jindy to naopak utlumit. Ale pořád jsem to já.
A jak třeba vnímáte dnešní pojetí krásy, přístup k ní?
To se taky vlastně hodně mění. Dřív jsem měla pocit, že jde jen o to si udržet štíhlou postavu a mladistvou tvář. A jasně, vždycky jsem cítila, že je na to v mé branži kladený důraz.
Takže jste se cítila nebo cítíte pod tlakem kvůli vzhledu?
Lehký tlak tam je, tomu se v téhle profesi vyhnout asi nedá. Možná i proto já osobně vzhlížím k ženám, které umí stárnout s grácií, umí být samy sebou, umí být autentické, že i když mají nějaké to kilo navíc, je jim to jedno.
Takže byste jednou chtěla stárnout s grácií?
Chtěla bych stárnout tak, abych se cítila komfortně, v pohodě sama sebou. Prostě chci přijmout každou fázi života, přijmout i stárnutí a být si vědoma, že i zralá žena má co nabídnout. Že i ona je sexy, právě díky tomu, že se dobře zná, že dokáže říkat věci narovinu, že je sama sebou, už nemá potřebu nic hrát a předstírat, zná svou hodnotu.
Takže předpokládám, že fanynkou botoxů, faceliftů a podobných zákroků asi nejste…
To ne, to nedělám. A ani se mi to nelíbí. Já se spíš jen snažím o své tělo dobře starat, ale to jsem v sobě měla už od mládí. Už od osmnácti jsem si vždy kupovala jen přírodní kosmetiku, jedla jsem zdravě, vždycky jsem sportovala, chodila do přírody. Nepiju alkohol, kouřila jsem v minulosti jen trošičku, ale přestala jsem, protože mi to nedělalo dobře. Mám výhodu, že moje tělo je odjakživa nastavené na dobré věci, ty špatné odmítá, nedělají mu dobře a já se pak cítím bídně. A já se chci cítit dobře, proto se o svoje tělo starám.
Dnes jde do kin film Někdo to rád v Plzni, v němž hrajete, ale mě zajímá, jestli pracujete na něčem novém?
Teď aktuálně hlavně uklízím byt a čistím si počítač a jsem vlastně moc ráda, že teď zrovna práci nemám. Protože jsem jela dva roky nonstop v kuse. Vrátila jsem se hodně ke sportu, k angličtině a dělám všechny resty, na které jsem dosud neměla čas. Chodím na různé herecké workshopy, což mě vždycky obrovsky nakopne a dodá chuť do nové práce. Také hledám nějakou divadelní hru, protože bych se moc ráda k divadlu zase vrátila. A na stole mám dva scénáře, které by se měly točit ještě letos… takže ono se to už vlastně zase děje.
