Článek
Michaela Salák je manželkou bývalého hokejového brankáře Alexandera Saláka, který je dnes už ve „sportovním důchodu“. Jen díky tomu, že ji a jejich šest dětí dokáže finančně zabezpečit, se ona může plně věnovat rodině. Označení „zlatokopka“, za niž by ji mohl někdo pokládat, se však směje. Do svého muže se totiž zamilovala v době, kdy byl takzvaně v minusu. Míša Salák v rozhovoru otevřeně promluvila také o nepříjemné zkušenosti po porodu i o vážné nemoci, za jejíž odhalení vděčí svému nejmladšímu synovi.
Povídáme si krátce po skončení karlovarského filmového festivalu, kde jste s mužem trávili pár dnů jen ve dvou. Odpočinula jste si?
Vary byly fajn, ale že jsem si odpočinula, to tak úplně říct nemůžu. Přece jen to není ten typ odpočinku, jako když ležíte s knihou na pláži. Ale každý čas, kdy můžeme být s mužem sami, se počítá.
Věříte, že dětem i rodičům vzájemné odloučení občas prospívá?
Samozřejmě, i děti potřebují svůj čas. Vzhledem k tomu, že jsou prázdniny, tak si ty dny bez nás užily s babičkou a dědou, mladší pak se svou oblíbenou chůvou. Od doby, co děti máme, to tak aplikujeme, jsou na to zvyklé. Věřím, že i ony v takovém modelu nacházejí benefity.
Coby máma jedináčka se až skoro bojím zeptat, jak logisticky zvládáte prázdniny s šesti přírůstky…
Rozhodně se nestresujeme tím, aby měly neustále vymyšlenou zábavu a super zážitky.
Šest dětí se mezi sebou asi dokáže už zabavit, ne?
Přesně tak, to je velká výhoda. U nás se starší věnují menším – teď třeba vzaly holky mladší kluky na káčátka k sousedům. Skvěle se vyřádí i v bazénu, takže o to to máme jednodušší. Z dětí ale neděláme chůvy, fungují mezi sebou naprosto přirozeně.
Máte doma „táborové“ typy, jezdí třeba starší na nějaké kempy nebo příměstské či pobytové tábory?
No, nemáme. O tábory děti moc nestojí, v tomhle budou asi trošku po mně. Jeden pobytový tábor mi bohatě stačil. To noční buzení, cizí děti… Strašný zážitek. Starší synové mají sportovní kempy, to jim stačí. Radši stráví čas s babičkami a dědy.
Nenašla jsem si hotového hokejistu s miliony, ale hokejistu, kterého kariéra teprve čekala. Anebo taky ne, protože ve sportu člověk nikdy neví…
V našem rozhovoru před lety jste prozradila, že dvě z vašich dětí, které jste bezprostředně po porodu nemohla mít u sebe, trpí jakýmsi pocitem „nedosycenosti“. Změnilo se postupem času u Freda a Charlotky něco?
V porovnání s jejich sourozenci vnímám, že jsou skutečně trochu jiní. Otázka ale je, jestli to prostě není jen jejich povahou. Charlota se ke mně po porodu dostala až po 12 hodinách, cítila jsem, jak je ztracená… Dnes v sobě všechno drží víc než ostatní děti. Potřebuje lásku, ale nedokáže si o ni říct, je hodně uzavřená. Myslím, že to všechno ovlivnil právě její příchod na svět a naše odloučení. Nějaké trauma si asi nést musí.
Občas se nad tím zamýšlím a mrzí mě to, říkám si, nakolik je to dané jen její povahou… Ale snažím se i říkat si, že všechno je, jak má. Děti se snažím vychovávat a vést přirozeně. Jsem ráda, že je formuje to, v jakém prostředí žijí, tedy v lásce, kterou vidí u svých rodičů.
Líbí se mi vaše doznání, že jediné povolání, které máte, je výchova dětí, a že rozhodně neprahnete po nějaké super kariéře.
Mým povoláním je být nejlepší mámou. Ale je to dáno jen díky tomu, jak skvělého mám muže. Díky němu můžu být taková, jaká jsem, aniž bych musela finančně přispívat do rodinného rozpočtu. To, že jsem zabezpečená, je velikánská výhoda, za kterou vděčím Sašovi. Je s tímto modelem naprosto v pohodě, naopak si myslí, že pro rodinu je to takhle nejlepší.
Aby z dětí vyrostli dobří lidi, potřebují pevné zázemí a lásku. A já to mám stejně, už u prvního dítěte jsem se v mateřství našla. Být přítomnou mámou je pro mě nejdůležitější, po kariéře opravdu neprahnu.
Na Vysoké škole ekonomické jste studovala management a marketing. Ani tehdy jste nemyslela na to, kam vás osud zavede a že byste mohla najít super job?
Tenkrát se mě každý ptal, proč teda studuju, když to mám nastavené jinak. Nakonec jsem to v posledním ročníku vzdala, studovala jsem jen proto, že studovali všichni kolem mě. Byl to pro mě takový must have. Nikdy jsem sama sebe neviděla coby nějakou úspěšnou manažerku. Toužila jsem jen po tom, najít super muže, mít děti a žít rodinný život. Možná až děti odrostou, začnu se hledat v něčem jiném, ale teď to neřeším.
Super muže jste potkala a stala jste se „hokejovou“ manželkou, o kterých se mnohdy říká, že jsou to jen zlatokopky. Měla jste potřebu lidem dokazovat, že Sašu máte ráda proto, že je to Saša, a ne hokejista s královským platem?
Poznali jsme se v době, kdy ještě hokejista s královským platem nebyl. Saša byl na startu kariéry a na účtu měl asi tak minus pět tisíc. Takže jsem naštěstí nemusela nikomu dokazovat, že můj muž pro mě není jen peněženka. Rostli jsme společně a postupně.
Nenašla jsem si hotového hokejistu s miliony, ale hokejistu, kterého kariéra teprve čekala. Anebo taky ne, protože ve sportu člověk nikdy neví. Takže lidé, kteří mají tendence kritizovat partnerky sportovců a obviňovat je, že jdou jen po penězích, většinou nevědí, o čem mluví. Jejich názory mě tak vůbec nezajímají.
Váš muž už je v hokejovém důchodu. Prozradíte, čemu se věnuje, když už nestojí v bráně?
V „důchodu“ je už čtyři roky, ale spoustu let obchoduje na trhu s akciemi, to je to, čím se teď zabývá a co mu generuje zisk. Je šikovný, daří se mu a já jsem na něj pyšná.
Jaká budu babička? No jasně že ta rozmazlovací. Vychovávám šest dětí, vnoučata rozhodně vychovávat nebudu!
Jste fatalistka? Věříte, že se věci, ať už dobré, nebo zlé, dějí z nějakého konkrétního důvodu, který je pro člověka jistou školou a prozřením?
Jsem pozitivně nastavený člověk a věřím, že si k sobě dokážu přitáhnout dobré, ale i zlé, když se na to hodně soustředím. Člověk v životě zažívá i méně příjemné věci, které ho mají někam posunout, takže musí zvládnout i překážky. Věřím, že vše se děje, jak má, a vše, co přijde, je pro nás zkouška. Rozhodně se z ničeho nehroutím, všechny své zkoušky, které mě potkaly, jsem zvládla – a učím to i děti. Berete jako životní posun i to, když vám lékaři diagnostikovali nádor v žaludku? Díváte se na tuto zkoušku s odstupem času jako na něco, co vás v něčem i „obohatilo“?
Rozhodně. První moment, kdy jsem se to dozvěděla, jsem vnímala jako něco, co mi má otevřít oči.
Říká se, že každá nemoc má svou psychickou příčinu. Tušíte, co by ve vašem případě mohlo stát za autoimunitním onemocněním? Věříte, že tělo a mysl je propojená nádoba?
Věřím, ale v případě autoimunitního onemocnění úplně nevím. Za tím nemá co stát, prostě se vám zblázní imunita. A u rakoviny taky nevíte, proč se vám v těle zbláznily buňky. Netuším, jaká příčina je spojená zrovna se žaludkem. Přemýšlela jsem o tom, ale odpovědět nedokážu. Ne všechny nemoci musí mít příčinu v psychice. Když onemocní dítě, rozhodně to není tím, že jeho máma dělá něco špatně. V tomhle jsem skeptická.
Na vaši diagnózu nemohli lékaři v Česku přijít, odhalili ji až ve Švýcarsku, kde jste pak také podstoupila léčbu.
Na to, že mám nádor, se přišlo až díky narození nejmladšího syna Marvínka. Nemuselo se tak na něj přijít vůbec a mohlo to taky dopadnout dost blbě. Konkrétně na mou diagnózu je těžké přijít, což se teď potvrdilo v případě biohackera Bryana Johnsona. Ten do svého zdraví vkládá miliony a miliony a až po letech mu přišli na autoimunitní gastritidu. Takže je vlastně jedno, kde o své zdraví pečujete, jestli v Čechách, nebo v Americe. Tyhle autoimunitní nemoci jsou prostě peklo.
Zanechme na závěr nemocí a vraťme se k tomu, co vás naplňuje nejvíc. Když vidím vaši početnou smečku, přemýšlím, kolik tak asi budete mít jednou vnoučat. Jaká budete babička, co myslíte?
Jednou jich bude opravdu hodně a já se na to strašně těším. Jediný strach, co mám, je, jak se třeba o Vánocích vejdeme všichni k jednomu stolu. Nedokážu se ani dopočítat, kolik by těch vnoučat mohlo být! Máme šest dětí, kdyby každé mělo tři čtyři děti, k tomu jejich partneři – představte si ten stůl a těch židlí!
Asi budeme muset přistavět vedle domu nějakou stodolu, abych pak nemusela pronajímat nějaký sál. Chtěla bych vytvořit zázemí, kde bychom se všichni stýkali. A jaká budu babička? No jasně že ta rozmazlovací. Vychovávám šest dětí, vnoučata rozhodně vychovávat nebudu!
