Článek
Po deseti letech vztahu řekla Lucie Bílá „ano“ muži, kterého jí už před dlouhým časem předpověděla její kamarádka vědma. V prvním „novomanželském“ rozhovoru populární zpěvačka prozradila, jak dlouho svou krásnou svatbu připravovali, jak se sžívá s novým příjmením a kam se chystají na svatební cestu.
Jak se cítíte jako čerstvá novomanželka – změnilo se po svatbě něco ve vašem vztahu?
Ne. Snad jen, že cítím ještě větší klid na duši. Myslela jsem si, že už to víc nepůjde, ale jde. Dokonce i to nové jméno – Hana Filipi – mi dělá dobře, je krásné. Kdybych se takhle jmenovala před lety, nehledala bych pseudonym.
Pamatuju si to jako dnes, když jsem před čtyřiceti lety šla za tatínkem s tehdejším manažerem Petrem Hannigem s otázkou, co by říkal tomu, kdybych si jako Hana Zaňáková změnila jméno. Vysvětlila jsem mu, že důvod není to, že bych své jméno neměla ráda, ale že je uctivé nelézt do zelí veličině jménem Hana Zagorová. Tatínek říkal „klidně si to změň“, ale to asi proto, že si myslel, že se to nikdo nedozví… Trošku to tehdy podcenil. Lucie Bílá je krásné jméno, mám ho ráda a jsem na něj zvyklá, ale svého osobního jména jsem se nikdy nevzdala. Až teď, kdy s láskou nosím jméno svého muže…
Žijeme fakt obyčejně, nehýříme na večírcích ani necestujeme bůhvíkam, s láskou jezdíme po Československu a děláme lidem radost…
Dal vám tatínek i požehnání ke svatbě?
Když jsem se ho ptala, co na tu svatbu říká, odpověděl mi: „Kdybych měl o Radkovi říct něco špatného, musel bych si to vymyslet.“
Je pro vás hodně důležité, co na vaše partnery říká právě tatínek?
Říkal mi svůj názor a já jsem ho ne vždy poslechla. Ale nakonec jsem mu pak vždycky musela dát za pravdu, zkušenost je holt nesdělitelná… Teď je to ale posvěcené, požehnané a tatínek je spokojený a ví, že jsem v dobrých rukou.
Stihli jste už svatební cestu?
Ne. Na tom, že se vezmeme, jsme se domluvili už o Vánocích v roce 2024. Pak jsme měli rok a půl těšení a samotná svatba potom proběhla krásně tajně. Bylo pro nás hodně důležité, aby to bylo jenom naše. Když jsem to pak oznámila (protože by na to stejně jednou někdo přišel), bylo to krásný. Ta vlna dojetí a nadšení mých přátel v otvovickém sále, kde jsem to všem pozvaným na mých šedesátinách řekla, mě doteď dojímá. Nedávno jsem se na to video zpětně dívala a tekly mi slzy. A svatební cestu jsme si rovnou naplánovali až na rok 2027. Dřív to prostě nestihnu.
Prozradíte, kam se chystáte?
Teď je svět tak zblázněný, že je plánování těžké, protože se to pořád mění. Asi pak zareagujeme na aktuální situaci – a je klidně možné, že zůstaneme na chalupě v Českém ráji. Tam je stejně nejlíp.
To je vaše oblíbené útočiště. Když si ale chcete oddychnout někde opravdu daleko za hranicemi, kde to máte ráda?
Když si chci fakt odpočinout, sednu si ke korálkům. To vždycky zafunguje. Miluju to, je to takový můj vlastní svět, do kterého mi nikdo nemluví. Šperk si sama vymyslím, koupím komponenty, vytvořím ho, rozdám nebo prodám a pak se sama rozhodnu, na jakou mou charitu půjdou peníze.
Takže exotické destinace vás vůbec nelákají?
Kdysi dávno jsme měli dům na Floridě. Neříkám, že to tam bylo špatné, ale je to hrozně daleko a na můj vkus moc málo „české“. Pamatuju si, jak jsem kdysi dávno sama sobě dala cestu na Maledivy – a těch sedmnáct dní jsem tam proplakala, protože jsem tam byla sama. Jsem týmový hráč a samota mi nejde…
Viděla jsem vyskočit delfína a neměla jsem to komu říct! To bylo peklo, to už nikdy neudělám. Ještěže jsem s sebou měla ty korálky a celou dobu jsem navlíkala. Takže nejradši se prostě vracím domů. Český ráj je nádherný v tom, že to tam krásně voní, máme tam přátele, zároveň je chalupa na samotě, takže se tam můžu schovat. Navíc kousek odtud je Jablonec, kde mají ty nejlepší korálky a obchod, který je otevřený doslova nonstop…
Co se stalo o Vánocích v roce 2024, že jste svému muži konečně řekla „ano“?
Po deseti letech jsem ztratila argumenty, proč ne… Najednou mi to přišlo logické, přirozené a jediné správné a říkala jsem si, „že už to nechci jinak“. Po deseti letech už to není žádný experiment. Za takovou dobu člověka zažijete v různých situacích a nás teď život hodně prověřil. (Koncem loňského roku prošel pár těžkou životní zkouškou, kdy Radek Filipi musel podstoupit operaci mozku kvůli riziku prasknutí aneurysmatu, pozn. red.).
Radek je zlatý a laskavý, i když je mu ouvej. Někdy jsou lidé v nemoci na své okolí zlí, ale on byl zlatíčko. Stát mu po boku je radost. Ale když se mě někdo ptá, co je na našem vztahu výjimečného, tak je to to, jak je úplně obyčejný. Obyčejný vztah dvou lidí, kteří jsou šťastní, že se potkali, a pomáhají si v dobrém i zlém. Žijeme fakt obyčejně, nehýříme na večírcích ani necestujeme bůhvíkam, s láskou jezdíme po Československu a děláme lidem radost. Radek mi dělá skvělého roadmanažera, takže mám díky němu dokonalý servis a můžu svou práci dělat s lehkostí. A má rád moje fanoušky – a to se cení.
Jsem ve fázi, kdy si moc dobře uvědomuju, jaké štěstí jsem měla v kariéře, na lidi, i na to, že mám syna s úžasným mužem, se kterým se máme pořád moc rádi…
Taky s vámi často vystupuje a natáčí různé gagy na sociálních sítích…
Je pravda, že když se podíváte na jeho instagram, máte občas pocit, že je můj. Ale je to jeho rozhodnutí, říká, že to je jeho svět, že to tak má rád. A lidi mají rádi jeho. Na koncertech se mě ptávají, jestli ho mám s sebou, že by ho taky rádi viděli. A on moje fanoušky nikdy neodmítne, to se mi líbí. Protože ne každému muži by to dělalo dobře. Ale my jsme se díky tomu vlastně poznali. Kdysi dávno mi jedna kamarádka vědma předpověděla, že potkám muže, který kolem mě udělá obrovský kruh a ten bude pořád zmenšovat, až mi ho nasadí na prst. A stalo se. A být jeho ženou a součástí jeho rodiny je fakt krásný.
Jak moc pro vás hrálo roli, abyste svatbu stihla ještě před narozeninami?
Vůbec. Ale říkala jsem si, jaký větší dárek si k šedesátinám můžu dát než prstýnek, jméno a krásnou oslavu?
Působíte pořád velmi mladistvě, byla pro vás šedesátka v něčem přelomová?
Možná v tom, že mi teď dochází, jak moc jsem si dřív ubližovala a komplikovala život. To už se dneska stát nemůže, teď jsem ve fázi, kdy si moc dobře uvědomuju, jaké štěstí jsem měla v kariéře, na lidi, i na to, že mám syna s úžasným mužem, se kterým se máme pořád moc rádi. Jaké štěstí jsem měla na role, autory, dobu, ve které žiju.
První mobil jsem měla až ve třiceti a řeknu vám, že to je skvělý základ pro život. Člověk si ještě pamatuje, co je důležité, ale nedá se tomu vyhnout. Je to krásné období, pořád mám plno energie a plánů, skvělé lidi kolem sebe, svobodu ve svém divadle, vlastně všechno, co jsem si přála. Taky už vedle mě nepotkáte žádného lumpa, protože jakmile se mi u někoho rozsvítí kontrolka, okamžitě musí jít ven z ráje – bez vysvětlování, na to už totiž není čas. Teď by se to mohlo aspoň na deset let zastavit. I když, jak se znám, tak v sedmdesáti řeknu úplně to samé.
Jaké vás čeká léto?
Léto strávím převážně v divadle, budeme zkoušet muzikál Obyčejná holka, ve kterém bude hrát dokonce i můj syn – a shodou okolností mého syna, tak by mu to mohlo jít… Je to příběh o zpěvačce, která si potřebuje udělat volno, ale já hraju tu, která za ni zaskočí. Těším se na to, protože ten čas strávím s lidmi, které jsem si sama vybrala a se kterými je mi dobře.
Na podzim pak pokračuje turné Obyčejná holka, které je zemité, dospělé a těší mě, je to pro mě hudební událost a reakce z prvních koncertů na Slovensku byly skvělé. No a pak už budou Vánoce a po nich budu připravovat muzikál Poraďte mi, pane Shakespeare – one woman show o spisovatelce, takže na jevišti budu celou dobu úplně sama. Jsem zvědavá, co to přinese.
