Míša Nosková: Když držel dceru pod krkem, věděla jsem, že musím odejít! O zpívání i domácím násilí

Jsem jen o něco málo starší než Michaela Nosková, takže si ji z druhé řady Česko hledá SuperStar pamatuju. Většinu ostatních soutěžících už moc ne, ale ji ano. Právě jí se podařilo zbořit mýtus o rychlokvaškách a na české hudební scéně si vybojovala svoje místo. Stala se z ní úspěšná muzikálová herečka, kterou jste mohli vidět a slyšet třeba v Bídnících či Fantomovi opery a nyní třeba v karlínském hudebním divadle v muzikálu Beetlejuice.

Přesto hudba nebyla hlavním tématem našeho povídání. Tím bylo domácí násilí. Michaela Nosková si ho totiž zažila a ví, jak těžké je najít sílu a z toxického vztahu odejít. Dokázala to až ve chvíli, kdy partner držel pod krkem její dospívající dceru.

Nyní se snaží pomáhat ženám, které si procházejí podobným peklem. Ať už na ministerstvu práce a sociálních věcí, kde zastává pozici ombudsmanky, nebo dalšími veřejnými aktivitami: na streamovací platformě OnePlay má premiéru dokument Láska nebolí, který téma domácího násilí také otevírá a ona v něm vystupuje.

S domácím násilím máte osobní zkušenost a rozhodla jste se o tom mluvit veřejně. Jak velkou roli to nyní ve vašem životě hraje?

Teď je to vlastně moje každodenní téma. A nejen proto, že jsem si to zažila a stále řeším nějaké soudy s expartnerem, ale i protože mi na instagram, na ministerstvo, píše spousta lidí svoje příběhy. Pro mě je to jen další důkaz, že domácí násilí a ochrana dětí, které jsou mnohdy součástí toxických vztahů, je společensky neuvěřitelně aktuální. Že to téma není tak okrajové, jak se možná zdálo. A že i když statistiky nám něco ukazují, realita je mnohem horší.

Nicméně já bych od ženy, která si domácí násilí prožila, čekala spíš to, že si bude užívat konečně klid, bude chtít zapomenout…

Jenže mě to naopak neuvěřitelně pomáhá. Mám diagnostikovanou posttraumatickou stresovou poruchu, se kterou se ale každý vyrovnává jinak. Někdo potřebuje chodit na terapie, někdo o tom nemůže mluvit, jiný naopak ano. A to je můj případ, moje terapie je to, že o tom mluvím a snažím se tu negativní zkušenost přetavit v něco pozitivního.

Přesto, neměla jste strach, jak to přijmou lidé? Koneckonců jste známá, o reakce jste asi nouzi neměla.

S určitými reakcemi jsem samozřejmě počítala. Čekala jsem, že mi lidé budou psát, že si vymýšlím, jsem hysterická a že si z tatínka chci udělat jen kasičku na peníze. A taky mi to psali. Měla jsem strach, přirozeně. Ale pomohlo mi to přemýšlet, proč jsem si tím musela projít, proč se mi to stalo, proč jsem to dovolila. A našla jsem smysl v tom, že když o tom budu mluvit, tak protože jsem trochu známá, budu víc slyšet a někomu třeba pomůžu.

Takže to není jako sypat si sůl do rány?

Už jsem víc odosobněná. Co se mě pořád extrémně dotýká, to jsou samozřejmě děti a to, že je náš systém neumí v podobných situacích dobře chránit.

V čem přesně vás systém zklamal? Co chcete v rámci své role ombudsmanky zkusit změnit?

V prvé řadě je potřeba říct, že jde o mezirezortní věc a můj cíl je rozpoutat komunikaci mezi ministerstvem vnitra, ministerstvem spravedlnosti a ministerstvem práce a sociálních věcí. Protože něco spadá do ranku policie, třeba když s oběťmi domácího násilí není zacházeno tak, jak by mělo, kdy dochází k bagatelizaci násilí a podobně. Něco zase řeší OSPOD a podobně.

A co tedy nefunguje, co zklamalo konkrétně vás?

Když už najdete dost síly na to, abyste z toxického vztahu odešli, vaše děti systém nechrání. Vy totiž odejdete, samozřejmě i s dítětem, v ideální variantě podáte na partnera trestní oznámení – a v tu chvíli by okamžitě mělo být vydáno předběžné opatření na ochranu dítěte, ale to se neděje. A vy musíte umožnit druhému rodiči se s dítětem vídat a stýkat, předávat mu ho, ale nemáte na to žádný papír, nic. Takže většina rodičů to neudělá, protože logicky nechce dát dítě někam, odkud utekli, do prostředí, ze kterého se vymanili. A pak jim opatrovnický soud dá kázání, jak brání ve styku. A oběť je vlastně najednou zase ta špatná.

Asi jde o ochranu před křivým obviněním…

To je pravda a já tomu rozumím. Proto jsem pro, aby byly zpřísněny tresty právě za křivá obvinění. Aby si to lidé rozmysleli. Soudy se táhnou roky, opatrovnické soudy na to moc nehledí, dokud nemají v ruce pravomocný rozsudek. Vždyť se podívejte na mě. Já jsem na svého ex podala trestní oznámení v listopadu 2022, takže moje dítě před ním systém nijak nechrání celé čtyři roky. Dítě máme v asymetrické střídavé péči, přestože měl soud k dispozici všechny indicie k tomu, aby to tak nebylo.

Takže vy musíte odevzdávat dítě muži, který týral vás i vaši starší dceru…

Přesně tak. A je to hrozné, permanentní strach, navíc když vím, že už v minulosti, když řešil problémy s předešlou manželkou, uvažoval o tom, že s jejich společnými dětmi někam uteče. Nejhorší byla asi situace loni v listopadu, kdy mi dceru nevrátil ve stanovený čas a hledala ji i policie. Měl ji vrátit v pět odpoledne, ale předal ji až před devátou večer. V mezičase nebral telefon, nekomunikoval, nezvedal to ani policii.

Takže čtyři hodiny strachu.

Čtyři hodiny strachu, nevědomí. Fakt nikomu nepřeju, aby se dostal do situace, kdy ho policie žádá o aktuální fotografii dítěte.

Vrátím se teď na začátek. Při pohledu na vás asi málokoho napadne, že byste se mohla ocitnout v roli oběti. Jste úspěšná, samostatná, atraktivní…

Zajímavé na tom je, že spousta psychologů by vám řekla, že manipulátoři a agresoři si často vyhledávají právě silné ženy, protože je pro ně zajímavější je dokázat zlomit. A já jsem v mnoha směrech asi silná, ale na druhou stranu jsem taky velmi důvěřivá.

Takže jste naletěla?

Je to asi složitější. Většina lidí o mně samozřejmě ví, že mám za sebou vztahy, které nebyly dobré. A v určité fázi jsem se dostala do stavu, kdy jsem prostě chtěla ostatním dokázat, že si dokážu vztah udržet. Navíc jsem svého bývalého partnera potkala v době po rozchodu, poté co jsem nějaký čas žila sama v Londýně a cítila jsem se hodně osaměle. Najednou jsem seděla na rande s ním a měla konečně pocit, že mě vidí, slyší, vnímá, že konečně přijel princ na bílém koni. Podle mě jsem v tu chvíli neměla nejmenší šanci poznat, že je to vlastně agresor.

Kdy jste si toho začala všímat?

Zpočátku vůbec ne, protože mě zahrnoval láskou, která nebyla stoprocentní, ale třísetprocentní. Měla jsem pocit, že jsem žena, na kterou celý život čekal. Jenže pak pomalu nastávaly situace, kdy říkal věci typu „já už tě nemůžu milovat jako dřív, protože ty se chováš takhle a takhle“. Že mě nemůže milovat tak jako předešlé dva tři měsíce, protože o mně vyšel hnusný článek v bulváru a on tím trpí. A takhle to postupovalo, až jsem si začala fakt myslet, že je chyba ve mně, že jsem strašný člověk a že nikdo jiný by se mnou nevydržel, takže si ho musím vážit a dělat to, co chce.

Takže klasická postupná manipulace.

Ano. To vám dojde až zpětně. Třeba hned na začátku vztahu nám začaly chodit anonymy, které mě urážely, dehonestovaly. A až mnohem později jsem zjistila, že je psal partner sám, aby je na mě mohl vytáhnout. Takže ano, ukázková emoční a psychická manipulace.

Která přerostla i ve fyzické násilí. Vzpomínáte na první facku, kterou jste od něj dostala? Co jste si tenkrát myslela?

Že to bylo omylem, že si za to můžu sama, protože jsem ho vyprovokovala.

A když jste dostala druhou, třetí, čtvrtou?

Vlastně jsem se ocitla v jakémsi permanentním pocitu, že je se mnou něco špatně, že mu nedávám jinou možnost než mi nadávat nebo mě nenávidět, protože jsem hrozná.

Jenže s násilím vůči vám to neskončilo, váš partner podle všeho obrátil pozornost i směrem k vašim dcerám. Hlavně k té starší, kterou máte s prvním manželem…

Je to tak, proto v tuhle chvíli stále běží trestní soud za týrání osoby ve společné domácnosti. Expartner také nesnášel moji starší dceru, násilím vůči mně to často končilo právě proto, že jsem se stavěla mezi něj a Elišku, abych ji bránila.

Co byla ta poslední kapka, okamžik, kdy jste si řekla, že to musíte ukončit?

Poslední kapka bylo, když jsem na videu z kamery viděla, jak chytil Elišku pod krkem. Tam jsem si uvědomila, že ji nemůžu nechávat žít se mnou v tomhle vztahu, že se z toho musíme dostat pryč.

Vaší dceři bude 16, čas, kdy se blíží první lásky. Nemáte strach, že by se jí mohlo stát něco podobného?

Já myslím, že zatím Eliška po klucích moc nepokukuje, možná i proto, že si prošla, čím si prošla. Možná nemá v muže úplně důvěru. Každopádně já doufám, že jsem jí dostatečně ukázala, že každá situace se dá řešit, že by si člověk neměl nechat ubližovat.

A co vy? Nedávno jste se vdala a nyní podle všeho žijete ve spokojeném vztahu. Takže vy jste v muže důvěru neztratila?

Hodně pomohlo, že se se současným mužem známe od roku 2007. Původně jsme se přátelili a ve vztah se to vyvinulo později, hlavně na základě toho, že jsme si spolu opravdu hodně a otevřeně povídali. Samozřejmě si s sebou nesu spoustu věcí, které mi vztah s ním komplikují, už jen proto, že mám posttraumatickou stresovou poruchu. Takže třeba neadekvátně reaguji na různé věci.

Jaké třeba?

Třeba se mi stalo, že když jsem ještě bydlela u rodičů, neplánovaně za mnou přijel. Chtěl mě překvapit a přivezl mi kytku, ale já jsem nebyla doma, jela jsem s autem do servisu. A když volala máma, že tam je, úplně jsem zpanikařila. Že jsem mu neřekla, že nebudu doma, že si bude myslet, že ho podvádím, že se na mě bude zlobit.

Hned jsem mu volala, ale on mi telefon nezvedl… To mě úplně vykolejilo, nemohla jsem ani dýchat. Byla jsem přesvědčená, že je konec. Přitom jen nakupoval. Takže to jsou takové situace, kdy se ve mně probudí staré vzorce chování. Můj muž ví, proč se tak někdy chovám, rozumí tomu a snažíme se komunikovat a situace překonávat.

Říká se, že vše špatné je k něčemu dobré, což samozřejmě v řadě případů včetně toho vašeho zní hrozně…

Jo, to je stejný jako to, že osud člověku nadělí jen tolik, kolik unese. Tak v mém případě bych byla ráda, kdyby už zaklepal jinde. Protože je to fakt masakr. A já si nemyslím, že na zkušenosti s domácím násilím lze najít cokoli pozitivního.

Pozitivní je akorát to, že jsem musela pracovat sama na sobě, protože to, že si člověk vybírá takové partnery, není náhoda. Jsou to chybné modely a vzorce, které jsou hluboko ve vás, vaši vnitřní démoni, a vy se musíte zamyslet. Proč si vybírám takové partnery? Proč hledám pořád v těchto vodách? Jak to změním? A to je jediný pozitivum, který vidím.

Trochu změníme téma. Jste zpěvačka, hrajete v muzikálech, koncertujete, máte čtyřletou dceru, k tomu ještě tu skoro šestnáctiletou, nyní nově i práci na ministerstvu. Jak to všechno stíháte?

Každý čas, který mám, se snažím využívat na maximum. A pokud jde o zpívání, to jsem hodně omezila, protože priorita je teď pro mě právě práce na ministerstvu. Post ombudsmana je nový, je potřeba ho vystavět, což bude potřebovat čas.

A čas na rodinu a dcery?

Tím, že jsem omezila zpívání, mám paradoxně víc času. Abych mohla fungovat a vydělala jsem třeba jen na právníky, musela jsem jezdit zpívat každý den. A to byla Ostrava, Brno, Cheb, Budějovice, celá republika. Ale teď pracuju přes den na ministerstvu a pak už mám čas právě třeba na holky.

Hodně lidí si vás pamatuje z Česko hledá SuperStar, tehdy vám bylo 22 let. Jaký kus cesty jste za tu dobu ušla?

Dvaadvacetiletá Míša Nosková byla tehdy hrozně důvěřivá, přijela z Brna, věřila úplně všem a měla pocit, že všichni jsou kamarádi. To se jí samozřejmě mockrát vymstilo, takže na důvěřivosti jsem díky zkušenostem trochu ubrala. Naučila jsem se na sobě pracovat, stát si za svým a zároveň umět i přiznat chybu.

A je něco, co byste vzala zpět, co pokládáte za velkou chybu?

Tak samozřejmě minimálně vztah s mým expartnerem byla chyba. Na druhou stranu, díky téhle chybě mám svoji úžasnou dceru, takže to tak asi prostě mělo být. Já vlastně chyby nevnímám jako něco, čeho bych měla litovat. Je to zkušenost, něco, co mě posouvá, mění, díky čemu jsem tam, kde jsem.

A předpokládám, že i přes všechny problémy a trápení jste tam, kde jste vlastně vždycky být chtěla. Vybudovala jste si pozici v showbyznysu, zpíváte…

Už se mi povedlo splnit si dva sny. Prvním je samozřejmě zpívání, ve kterém jsem chtěla uspět. Vyšlo to, i když mi všichni říkali, že holka z Brna nemá v Praze šanci uspět. A nyní je splněný sen i práce na ministerstvu. Od dětství jsem totiž chtěla být právnička, byla jsem tehdy s mámou v kině na filmu Pravá blondýnka a úplně mě fascinovalo, jak tam hlavní hrdinka díky právu pomáhala lidem. Na studium práv jsem neměla odvahu. A teď na ministerstvu taky můžu pomáhat a můžu bojovat za lidi, které systém ušlapává.

A přestože je showbyznys váš splněný sen, je něco, co vám vzal, co jste musela obětovat?

Možná mi vzal jakési mladistvé ideje a představy, to asi ano. Na druhou stranu, i když ta cesta byla mnohdy složitá, pořád jsem musela někoho přesvědčovat, že nejsem rychlokvaška, bojovala jsem s veřejným míněním a podobně – a stálo to za to.

Takže to zpětně vidíte vesměs pozitivně?

Vlastně ano. A mimochodem, kdyby dneska televize chtěla třeba udělat SuperStar ze SuperStar, kde by se sešli finalisti všech předešlých řad a hledala by se Top SuperStar, budu první, kdo se přihlásí. Protože mě to tehdy jako mladou holku bez jakýchkoli zkušeností neskutečně bavilo a zajímalo by mě, jak bych to vnímala dnes se zkušenostmi, které už mám. Takže – kdyby o tom náhodou někdo přemýšlel, jdu do toho klidně znovu.

Mám podezření, že kamarádku týrá manžel. A nevím, jak jí pomoct… Získejte její důvěru, radí odborník