„Raději utřu slzy a jdu dál. Litovat se považuju za zbytečné mrhání energií,“ říká Laďka Něrgešová

Před lety plnil stránky bulvárního tisku její rozvod s novinářem Jaroslavem Pleslem, který nenesla vůbec lehce, ale tuhle kapitolu má, zdá se, dávno za sebou. Když jsem jí volala s žádostí o rozhovor, zastihla jsme ji právě ve chvíli, kdy se vrátila s dětmi, patnáctiletým Adamem a sedmiletou Medou, z vyjížďky na kole. Celá udýchaná se omlouvala a já pochopila, že životní hodnoty má Laďka Něrgešová jednoznačně srovnané. V první řadě je milující mámou a pak všechno ostatní. A tak se první otázka nabídla sama.

Mezi vašimi dětmi je osmiletý věkový rozdíl, mají k sobě blízko?

Mají. Adam malou sestřičku okamžitě přijal pod svá pečující křídla a Medulka k němu obdivně a s láskou vzhlíží. Tedy, ne že by se někdy spolu nepohádali, ale myslím, že mají hezký vztah. A jsem za to moc ráda.

Dnes si spousta rodičů stýská, že děti nemohou dostat od počítačů a telefonů, jak to řešíte vy?

No, tohle je samozřejmě bolavé místo nás všech. Snažím se to řešit tak, že jim ukazuju i jiné druhy zábavy. Ale uvědomuju si, že je to také o mně, kdyby mě viděli celý den s telefonem v ruce nebo u počítače, těžko to budu zakazovat jim. Ale na druhou stranu doba je taková, takže nějak radikálně je od toho odhánět nechci a nebudu. Jen je potřeba nastavit nějaká pravidla. A tím nemyslím čas na příděl, ale spíš právě to nabízení dalších aktivit. Ale co si budeme povídat s puberťákem je to zase o dost složitější. Ale bojuju!

Četla jsem o vás, že jste zásadně proti fyzickým trestům, raději vše trpělivě vysvětlujete…

To není úplně přesné, nejsem zastáncem dlouhých vysvětlování. Spíš bych řekla, že je nutné nastavit si způsob, jakým s dítětem komunikujete. Za zásadní považuju mluvit s ním jako s parťákem, vědět, co prožívá, a pak mu teprve vysvětlit, co po něm chci. Ideálně se ho i zeptat, jak by to mělo být podle něj, a zkusit najít nějaký kompromis. A především mi musí věřit, což znamená nelhat mu. Nikdy, ani v naprostých prkotinách typu: Bonbonky už ti dát nemůžu, protože došly. Oba víte, že kecáte, a když se podobných nevinných lží naskládá pět za den, důvěra je pryč. Protože, když dítěti lžete i ve chvílích, kdy na tom až tak nesejde, jak vám pak má věřit v těch důležitých věcech?

A co takové to klasické dětské vztekání, máte nějakou osvědčenou metodu, jak ho zvládat, nebo jste nikdy nemusela?

Dětské vztekání považuju spíš za blok v komunikaci. Když dítě neposloucháte a nereagujte na to, co se vám snaží sdělit, přitvrdí. Má pocit, že ho pak snad konečně začnete vnímat, ale to je jen můj názor. Já totiž vztekání u svých dětí opravdu neznám. Medulka sice měla pár náběhů na podobné stavy, ale mně v tu chvíli naštěstí vždycky dojde, že je to spíš moje chyba. Většinou proto, že jsem toho měla moc a zapomněla s ní na chvíli mluvit jako parťačka. Což se mi samozřejmě občas stane.

Zmínila jste, že je váš syn v pubertě, už udeřila na plno?

Adam je v pubertě už řadu měsíců a těžko říct, jestli dosáhla vrcholu. Lehké to samozřejmě není, ovšem, a nerada se opakuju, právě tohle období se daleko lépe zvládá, když spolu dost mluvíte a máte to mezi sebou dobře nastavené. Naštěstí! A když se na to podíváte očima dítěte, které se mění v dospělou bytost, což je prostě šíleně náročné, přestanete mu sdělovat, jak je trapný, a raději s ním promluvíte. Za mě je nejlepší nebát se říct, jaké pocity z toho máte vy, tím máte napůl vyhráno.

Myslíte si, že to dnes mají děti jednodušší, nebo naopak těžší, když je tolik možností, informací, příležitostí….

Těžko říct, každá doba má své a všechno má svá pro a proti. Já si můžu jen přát, aby si jednou moje děti, až vstoupí do dospělosti, řekly, že měly krásné dětství. A že jsem je na život dobře připravila. Ale rozhodně nepatřím mezi lidi, kteří tvrdí, že za nás to bylo lepší. Pro každé dítě je normou to, v čem vyrůstá, a doba-nedoba, nejdůležitější je, aby mělo někoho, kdo ho k dospělosti provede s láskou.

A co vy, byla jste jako dítě rebel?

Já jsem rebel celoživotně!

Jste velmi aktivní na Instagramu, sleduje vás přes 118 tisíc lidí. Vašim příspěvkům nechybí to, co u mnohých postrádám. Jsou vtipné a působí dojmem, že vznikají jen tak mimochodem. Promýšlíte si k nim scénáře předem?

To je kus od kusu. Většinou vím, co přesně chci natočit, ale nakonec z toho stejně vznikne kompromis mezi mojí původní představou a tím, co se při natáčení stane nebo pokazí. Každopádně vždy platí, že natáčení čehokoli nikdy netrvá tak dlouho jako následné střihání a příprava samotného videa.

Co bylo vlastně impulzem, že jste s nimi začala?

Pandemie covidu a izolace, která ji doprovázela. Ale rozhodně to nebylo tak, že bych se tehdy doma nudila. Naopak. My jsme v té době, když to celé vypuklo, právě rozjížděli vysílání CNN Prima News a měli práce nad hlavu. Čekal nás nový Showtime v novém moderním studiu a bylo nutné všechno, včetně techniky, režie i kamer nazkoušet, což bylo opravdu hodně práce. Přesto, jak se tenkrát celá společnost začala potkávat hlavně online, tak jsem i já na sítě přes veškeré vytížení a náročnosti distanční výuky pozvolně zaplula také.

Natočit vtipné video není jen tak, pomáhá vám s tím někdo? A stane se, že některá po úvaze smažete?

Videa natáčím i stříhám od začátku úplně sama, nikoho, kdo by mi pomáhal, nemám. A ano, párkrát se stalo, že jsem něco smazala. Ale to byly naprosté výjimky. Většinou si všechno rozmyslím předem, a pak už to nechám, jak to je.

Hodně populární jsou vaše video-recepty, čím je pro vás vaření a pečení? Relaxem, nebo hlavně nutností?

Určitě relaxem a také koníčkem. Já mám veškeré domácí i ruční práce ráda, baví mě dokonce i uklízení, čistím si tak celkem spolehlivě hlavu. A přesně tím je pro mě i práce v kuchyni. Ráda si s tím hraju. A právě v pandemii, jak všichni doma začali péct, tak třeba můj recept na domácí chleba nebo housky měl neskutečný zásah. A já zjistila, že mě to natáčení a stříhání, kdy dvouhodinovou práci smrsknete do minutového videa, neskutečně baví.

Lidé vás dnes znají především jako moderátorku, ale jste vystudovaná herečka. Když jsem si ale hledala, kde nyní hrajete, moc jsem toho nenašla. Hledala jsem špatně?

To jste hledala správně, opravdu nikde nehraju. Je to především tím, že se posledních pár let starám o dvě děti a Medulka se teprve teď blíží do věku, kdy nebude potřebovat mít mámu pořád po ruce. A samozřejmě bych si ráda někde znovu zahrála, ale beru to tak, že co má přijít, přijde, nemá cenu se s tím nějak zvlášť trápit. Ostatně tenhle přístup praktikuju i u dalších věcí a docela dobře to funguje. Je mi tak fajn.

Vystudovala jste chemii a farmakologii, dáváte přednost tradiční nebo i alternativní medicíně?

Hluboce smekám před tím, kam moderní medicína dospěla. Bez lékařů a moderních přístrojů bychom nebyli tam, kde jsme teď, a nedožívali se relativně ve zdraví vysokého věku. Na druhou stranu nějak zapomínáme na věci, které tu byly po staletí. Lidé využívali svých znalostí o přírodě, protože to mělo smysl a přírodní léky fungovaly. Navíc zapomínáme i na to, že za své zdraví si v mnohém můžeme sami. A pak očekáváme rychlou pomoc, abychom mohli pokračovat v těch svých chybách a špatných přístupech k sobě samým. Třeba v tomhle je podle mého alternativní přístup mnohem rozumnější.

Takže jste zastáncem nějakého rozumného kompromisu?

Já mám z principu kompromisy ráda. Ale řeknu to jinak. Lidské tělo je krásný a dokonalý útvar. A funguje přesně tak, jak se o něj staráte. Samozřejmě, mnohé dostanete do vínku, ale hodně toho máte i ve svých rukách. Od stravy přes pohyb až po psychickou pohodu a například i to, jak zítra zvládnete stresovou poradu v práci. Tím ovlivníte mnohé. A nevidím důvod nepřidat k moderní medicíně i další možnosti - bylinky, homeopatii a další alternativní způsoby. Proč nevyužít znalostí z obou stran, když tu možnost máme?

Je něco, co vás v tomhle směru opravdu štve?

Absolutně neuznávám, když někdo a priori odmítá klasickou farmacii anebo je například zcela proti očkování, ke kterému mám i já jisté výhrady, ale neodmítám ho komplexně. Na druhou stranu nechápu, jak může někdo do sebe házet tuny prášků, na každou rýmičku shánět antibiotika, a pokud nezaberou, požadovat další.

Když jde o vás, mluvíte lékařům do řemesla?

Mluvím. Ale spíš se ptám. Anebo říkám, co si myslím. A chci slyšet odpovědi. A pak mám také jedno zlaté pravidlo. Když se vyskytne nějaký závažnější problém, vyžádám si resumé od minimálně dvou až tří lékařů. A pak se teprve po zralé úvaze rozhodnu. Na alternativních přístupech mě ale nejvíc baví především to, že na lidské tělo hledí komplexně, nehledají důsledek, ale příčinu.

A co péče o sebe, tady vyhledáváte spíš přírodní cestu, nebo se například při výběru krémů ohlížíte výhradně na účinek?

Určitě jsem víc nakloněná přírodním věcem. Naštěstí je dnes dost možností a kvalitních produktů, mezi kterými si opravdu vybírám podle účinků.

Jaký máte názor na radikálnější kosmetické procedury? Botox, výplně, lifting…

Pokud to někomu psychicky nebo fyzicky pomůže cítit se lépe, rozhodně to neodsuzuju, je to každého věc. Já sama jsem ale v tomto směru na sebe opatrnější.

Poradíte nějaký svůj osvědčený kosmetický trik?

Nemám žádné triky. Celkově kolem kosmetických kruhů kroužím spíš jako rybička v akváriu. Nechodím na kosmetiku, což je prý v mém věku divné. Mně ale zas přijde divné, když si někdo neuvědomuje, že krása vychází zevnitř a že úsměv s vráskami je mnohem hezčí než vyhlazený poker face bez vrásek.

Je vám 47 let, což je věk, kdy mnoho lidí začíná přehodnocovat svůj život a přemýšlet, zda se vydali tím správným směrem. Jak to máte vy, litujete při ohlédnutí zpět něčeho?

To je strašně těžké říct. Vlastně ani ne. Samozřejmě, dobře vím, kde se v mém životě staly fatální chyby, a tuším proč. Ale byla bych tam, kde jsem teď, kdyby nebyly? Určitě ne. Formovaly mě. Chybami se opravdu člověk učí a posouvá, to je fajn si uvědomit. A také není špatné si zanalyzovat, co a jak bylo a kde je třeba něco změnit.

Ale litovat se? To ne, to považuju za zbytečné mrhání energií. Raději utřu slzy a jdu dál. A máte pravdu, s věkem se přemítání o životě dost mění. Ale já jsem spíš ve fázi, kdy nemám potřebu hodnotit, co jsem podělala. Víc přemýšlím o tom, co bych mohla udělat lépe teď, abych se dožila toho, že se moje děti postaví na vlastní nohy a budou šťastné.