Žádné návštěvy a miminko jen na kojení! Jak to vypadalo v porodnicích za socialismu

Porodní plán, doprovod partnera nebo kamarádky či pamětní list s otiskem nožiček novorozence. To je jen střípek z „vymožeností“, které dnes mohou ženy využít. České porodnice se snaží o individuální přístup ke každé rodičce a o vytvoření bezpečného prostředí. Jenže před rokem 1989 to vypadalo jinak. Porodnice připomínaly spíš továrny na miminka.

Za socialismu neexistovalo, že by si budoucí máma mohla vybrat porodnici podle svých preferencí. Zkrátka rodila tam, kam místně příslušela. Když nastal onen den, otec dítěte ji mohl doprovodit maximálně ke vstupním dveřím. Od té doby se ho porod „netýkal“ a svého potomka mohl spatřit, až když byl z porodnice propuštěn. A o tom, kdy to bude, nikdo nediskutoval. Ostatně jako o ničem dalším. „Ne, že by se tam ke mně špatně chovali, ale bylo to celé takové odosobněné a chladné,“ vzpomíná paní Svatava, která rodila v roce 1981.

Relaxační vany, míče a pohodlná lůžka, na kterých lze rodit v různých polohách? Také utopie. V době babyboomu Husákových dětí bylo někdy nastávajících maminek v porodnicích tolik, že se stávalo, že dítě přišlo na svět i v „hekárně“, tedy přípravné místnosti pro první dobu porodní. To všechno by dalo nějak „přežít“. Jenže když bylo děťátko na světě, nastalo to, co je pro dnešní maminky nepochopitelné.

Novorozenec nebyl položen matce na hrudník. Sestry ho pečlivě omyly, změřily, zvážily a pak jí ho jen ukázaly. Posléze dítě putovalo za dalšími novorozeňaty do místnosti, kde se o něj staral nemocniční personál. „Pamatuju si paní, co se mnou ležela na pokoji. Její dítě po porodu nebrečelo a oni ho odnesli a nic jí neřekli. A ona mi pak říkala: Ono je asi mrtvý! To bylo šílený,“ líčí pamětnice.

Miminka pak sestry přivážely maminkám jen na kojení, které bylo striktně po třech hodinách. „Děti ležely na takovém vozíčku, jako housky jedno vedle druhého, a sestry je rozdávaly rodičkám. Jedou se mi stalo, že mi chtěli strčit cizí dítě. Bylo to jako fabrika na děti, jako by se to té mámy vůbec netýkalo. Ona si sice po porodu mohla odpočinout, ale jak se mohl tvořit nějaký vztah mezi ní a dítětem?“ kroutí Svatava dodnes nechápavě hlavou.

Do porodnice navíc nesměly žádné návštěvy, a to ani otec dítěte nebo prarodiče. Těm tedy nezbylo než si stoupnout pod okno a hulákat nahoru. „Maminky si s sebou do porodnice nosily provázek, ten vypustily z okna a příbuzní na něj přivázali igelitku s nějakou dobrotou nebo i třeba něčím, co zapomněla doma,“ líčí.

Ženy během několikadenního pobytu v porodnici sice dostaly nějaké „školení“ ohledně toho, jak s miminkem manipulovat, jak ho přebalit či vykoupat. Pokud byly prvorodičkami, o dítě se ale doopravdy postarat moc neuměly. „Když jsem s dcerkou dorazila domů, byla jsem úplně bezradná,“ vzpomíná Svatava na první společné dny. Těch ostatně bylo také méně než nyní, například na konci 60. let trvala mateřská dovolená 26 týdnů.

Mateřství sice bylo režimem velmi podporováno, na druhou stranu se ale od žen očekávalo, že se plně zapojí do budování společnosti. A tak musely zpátky do práce a dětičky putovaly do jeslí, a to v 50. letech dokonce i na celý týden! Ale to už by bylo na jinou kapitolu…

Horníci, veksláci i esenbáci. Honorace, kterou si socialistický režim hýčkal