Hlavní obsah

Život na dluh mě ubíjí

Foto: samphoto.cz/jiunlimited

Při pohledu na účty mi není dobře

25. 10. 2008

Bylo velmi snadné vyjít ze školy s maturitním vysvědčením v ruce, nadýchnout se a pomalu umřít nad vědomím, co všechno teď mám za možnosti. Vždyť já můžu cokoliv!

Článek

Šla jsem žádat o místo, které odpovídalo mé kvalifikaci. Nevzali mě. Prý s lidmi bez praxe neexperimentují. No nic, příště to určitě vyjde. Na druhý pokus se však opakovalo jednání personalisty do puntíku. Arogance a nadřazenost. Nechápala jsem, proč mě brali jako prašivou jen pro ještě nedosažené zkušenosti. Provinila jsem se snad studiem? Nebo tím, že jsem ještě nepracovala? Měli mě přece všude přijmout s otevřenou náručí! Aspoň takhle jsem si to představovala. Nepopírám, že jsem začala propadat panice.

Úřady mi nepomohly

Sice s újmou na hrdosti, leč s neumírající nadějí zapsala jsem se do evidence pracovního úřadu a uklidňovala se, že ten mě dozajista na pracovním trhu uplatní. Čekala jsem jeden měsíc, dva, tři, půl roku. Padlé ideje a stále prázdná peněženka vás k něčemu přivedou. Mě zavedly do baru. Neměla jsem sice ponětí, co všechno tato práce obnáší, ale díky své nové spolupracovnici, která mě vše naučila, začala jsem pořádně pracovat alespoň na svém ztraceném sebevědomí. V baru se stálou mužskou klientelou se to poměrně dobře dařilo.

A pak přišel nápad! Proč se pořád někomu podřizovat a doprošovat? Pomalu si začnu šetřit na něco vlastního. Požádám o půjčku a otevřu si módní butik! Splním si sen, budu svojí paní! Brala jsem si směny navíc, počítala každou korunu a jednoho dne zašla pro peněžní výpomoc do banky. Konečně začnu žít, pomyslela jsem si a s chutí vymýšlela design menšího, ale vlastního obchůdku s hadříky. Těšila jsem se jako malá holka.

Foto: samphoto.cz/jiunlimited

Vlastní butik byl můj sen

Přišla chvíle štěstí

Štěstí, jinak se to ani popsat nedá. Prožívala jsem zkrátka krásné období, vše bylo jen a jen moje. Veškerá fantazie a energie se odrážely ve spokojenosti mých zákaznic. Když ony zářily, byla jsem spokojená. Splácení půjčky a hospodaření se sice dařilo tak nějak všelijak, ale nemohla jsem si stěžovat, obchod se pomalu dával do správného tempa.

Pak však najednou útlum. Od zákaznic jsem se dozvěděla o propouštění zaměstnanců ve významné zahraniční společnosti sídlící v našem městě. Dámy mě konejšily, že chodit nakupovat budou i nadále, i když ne tak často. V to jsem taky doufala. Při pohledu na účty a nedostatečnou hotovost potřebnou k zaplacení nájemného se mi dělalo dost špatně. Propuštěných lidí ale přibývalo, zákazníků ubývalo a barva mého obličeje zelenala. Ne moc dobré vyhlídky pro můj obchod ani psychiku.

Dlužím hodně peněz

Vyrazila jsem do boje, vzdávat se mi tenkrát nechtělo. Chabé zisky přestávaly pokrývat náklady na nájemné, režii a splátky úvěru. Hrozná tíha. Bylo potřeba vymyslet, co dál. Vzít si další půjčku? Asi blbost. A tak jsem začala počítat. Dluhy na půjčce, režii a výdajích celkově. Konečná částka mě více než jen vyvedla z rovnováhy. V tu chvíli se ta pověstná naděje, která má umírat poslední, vytratila. Opustila mě.

Tak jsem to vzdala. Platím dluhy. Každý měsíc se mi ztratí všechno, co vydělám, a stejně to stále nestačí na to, aby do schránky nechodily upomínky, soudní předvolání a věřitelské výhrůžky. Můj sen bohužel nevyšel. Momentálně znám všechny názvy prášků na spaní a pojem „peklo". Doufám, že to jednou všechno skončí a já budu moci usnout s čistou hlavou. Ještě tak jedno tisíciletí a možná se to i podaří.

ynezorPumanzeSaNyknalC

Reklama

Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.